ANDĚLIKA
LÉKAŘSKÁ 
Miříkovité (okoličnaté)
Archangelica
officinalis G. F. Hoffmann
Syn.: Angelica archangelica L.
Apiaceae (Umbelliferae)
Dvouletá
až několikaletá bylina, aromatická,
1 - 2,5 m vys., po odkvětu hynoucí.
Oddenek je řepovitý, s četnými kořeny.
Lodyha je přímá, tlustá, dutá, červenohnědá,
nahoře větvená. Listy jsou vel., střídavé,
v obrysu trojhranné, trojeně 2 - 3krát
zpeřené, přízemní dl. řapíkaté, lodyžní
nadmutou pochvou přisedlé. Lístky jsou
vejčité až vejčitokopinaté, zastřihávaně
zubaté, s bíle hrotitými zuby. Květenství
tvoří vel. okolíky z 20 - 40 okolíčků,
na větvích jsou koncové, polokulovité,
bez obalu, ale s obalíčky z četných
listenů. Květy jsou obojaké, paprsčité,
kromě pestíku pětičetné, s volnými obaly
a medově vonné. Kalich je nezřetelný
a korunní lístky jsou eliptičné, zelenavé
až žlutavé. Tyčinky jsou delší než koruna.
Semeník je spodní ze 2 plodolistů, na
vrcholu se žláznatým terčem,
s
vyčnívajícími 2 krátkými čnělkami. Plodem
jsou elipsoidní, bledožluté dvojnažky,
každá se 2 okrajovými blanitými křidly.
Dvojnažky se dělí ve zralosti svisle
odzdola ve 2 nažky. VI. až VIII. V ČSSR
vz.; vlhké louky, prameniště, světlé
křoviny a u lesních potoků z podhůří
do hor (Šumava, Krušné a Jizerské hory,
Krkonoše, Jeseník a Karpaty), v Sudetech
z býv. kultur jen zplaněle, v Tatrách,
kde je v současnosti jedině pův., místy
nešetrným sběrem skoro vyhubena. Druh
roste v Evropě a Asii (z Arktidy do
mírného pásu, dále na jihu jen v horách);
nejdále na záp. v Grónsku a na vých.
až k 135° v. z. d. - Drogou jsou oddenky
s kořeny (Rhizoma angelicae cum radicibus),
méně plody (Fructus angelicae) a nať
(Herba angelicae). Oddenky mají až 5
cm v ø, jsou jemně kroužkované,
tmavo- až šedohnědé a kořeny červenavě
hnědošedé. Naťovou drogou jsou jen mladé
prýty. Drogy se získávají výjimečně
z rostlin ve volné přírodě (subsp. officinalis
var. officinalis}, většinou z
pěstovaných (var. sativa). Tato
odrůda je v kultuře jako léčivka a kořeni
snad již od 16. stol. A. se pěstuje
na Islandě, Faerských ostrovech, ve
Skandinávii, Vel. Británii, v Nizozemí,
NSR a NDR, ve Španělsku, Švýcarsku,
ve vel. ve Francii, kde to byla nejpozději
od 17. stol. také jednou ze siličných
drog pro přípravu známého žaludečního
likéru šartrésky. Ve střed. Evropě jsou
pouze maloplošné kultury do 10 ha. Pěstuje
se ve vyšlechtěných kultivarech, u nás
např. cv. Jizerka, v NDR cv. Sächsische
Angelika a cv. Thüringer Angelika. Oddenky
se sklízejí již z dvouletých rostlin,
s možností mechanizované vyorávky, s
výnosem až 100 q/ha. Nažky skýtají výnos
až 8 q/ha. Kultury a jsou u nás ohrožovány
hlav. mšicemi, kořeny poškozují drátovci,
larvy brouků kovaříků. Oddenková droga
je tmavá, příjemně páchne, chutná palčivě
hořce a ostře kořenně. Obsahuje silici
(až 1%) s hlav. podílem a -pinenu, limonenu,
a -felandrenu, a -cymenu, terpeny a
laktony s baktericidními účinky. Z nich
pentadekanolid se vyznačuje pižmovým
pachem. Terapeuticky jsou významné i
hořčiny, kumarinové a furokumarinové
deriváty. Nažky obsahují až 1,5% silice
s vyšším podílem terpenů; z kumarinových
derivátů převažuje imperatorin. Naťová
droga má silice nejméně.
V
lidovém léčitelství se drogy anděliky,
hlav. oddenky, používají v širším měřítku.
Droga je výrazně
močopudná, podporuje pocení, zlepšuje
trávení, mírní nechutenství a nadýmání.
V lékařství se předpisuje samotná v
nálevu nebo v čajových směsích při zažívacích
poruchách. Častější
užívání působí však nepříznivě na centrální
nervovou soustavu. U zvláště
citlivých osob může práce s čerstvými
rostlinami a. i s jejími drogami vyvolat
působením kumarinových derivátů fotosenzibilitu,
alergické vyrážky a otoky.
V
Evropě se od nepaměti používá také v
kuchyni jako zeleninové koření, hlav.
do polévek. Ve Francii, Rakousku i jinde
se mladé lodyhy a řapíky kandují a jejich
kousky zdobí cukrářské výrobky. Přísada
práškované oddenkové drogy je také ve
šňupavém tabáku značky ”Schneeberger”.
V likérnictví je andělikový oddenek
součásti kořených směsí nejen při výrobě
šartrésky, ale i jiných hořkých žaludečních
likérů. Z oddenkůi plodů se destiluje
silice, používaná v potravinářském průmyslu
a parfumérii. A. se občas pěstuje jako
mohutná, dekorativní rostlina ve větších
zahradách a parcích, zejména jako solitéra
na rozsáhlejších trávníkových plochách,
poblíž jezírek a vodních toků.
ANÝZ
VONNÝ
Miříkovité (okoličnaté)
Pimpinella
anisum
L.
Syn.:
Anisum vulgare Gaertn.
Apiaceae
(Umbelliferae)
Jednoletá
bylina, řídce pýřitá až lysá, výrazně
aromatická. Lodyha je přímá, oblá, mělce
rýhovaná, nahoře větvená, 30 - 50 cm
vys. Dol. listy jsou řapíkaté, s čepelí
okrouhle ledvinitou a zastřihávaně zubatou,
vyšší lodyžní většinou trojlaločné až
trojsečné, s úkrojky zastřihávaně zubatými,
nejhořejší zpravidla 2 - 3krát peřenosečné.
Květenství tvoří okolík, složený ze
7 - 15 okolíčků. Obal zpravidla chybí,
listeny obalíčků jsou niťovité. Květy
jsou obojaké, paprsčité, kromě pestíku
pětičetné, s volnými obaly. Kalich je
nezřetelný a korunní lístky bílé. Paprsky
a paprsečky jsou kolem dokola a korunní
lístky vně štětinkaté. Semeník je spodní
ze dvou plodolistů, na vrcholku s úzce
kuželovitým žláznatým terčem a se 2
rozestálými čnělkami. Plodem jsou v
obrysu vejčité až podlouhlé, přitisklo
štětinkaté, ze stran ± zploštělé, k
vrcholku krčkovitě ztenčené, zeleno-
až hnědošedé dvounažky, ve zralosti
se obtížně dělící na 2 nažky, s 5 (i
více) lištovitými žebry. VI. - VIII.
V ČSSR se pěstuje zřídka na malých plochách
v Jihomor. kraji, obdobně i jinde v
severozáp., záp. a ve střed. Evropě.
Hlav. produkční oblasti jsou ve Středomoří
(zejména Španělsko a již. Itálie), dále
v SSSR (z Ukrajiny přes sev. Kavkaz
do Střed. Asie na více než 2 000 ha),
v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a Polsku.
Na trh přichází anýz také z Maroka,
Tuniska, ze Sýrie, z Indie, Cíny, Japonska,
Mexika a Chile. Přechodně zplaňuje v
místech pěstování, na překladištích,
zahradách, skládkách apod. Jeho domovina
je nejspíš někde v Před. Asii. Za výchozí
typ kulturního anýzu se někdy považuje
bedrník krétský - Pimpinella cretica
(Anisum creticum) z egejské oblasti
Středomoří. A. je prastará kulturní
léčivá rostlina a koření, známé ve Středomoří
a Indii od starověku. Jako aromatikum
ho doporučoval už starořecký učenec
Pythagoras. Na sev. od Alp rozšířili
pěstování a. nejspíš Římané.
- Drogou jsou plody (Fructus anisi vulgaris),
obvykle ještě nerozpadlé dvounažky,
jež je nutno sklízet zrána, pokud jsou
rostliny po noci dosud navlhlé, jinak
plody snadno opadávají. Výnos až 10
q/ha. Produkční plochy a. jsou ve střed.
Evropě sice malé,
skýtají však jakostní drogu. U nás byl
vyšlechtěn kultivar cv. Hanák, v NDR
i NSR se pěstuje hlav. cv. Thüringer
Anis. Velikost i barva plodů se mění
podle kultivaru i produkční oblasti.
Pro farmacii se zvláště cení světlý,
velkoplodý italský anýz (Apulie) a španělský
(Andalusie). Anýzová droga intenzívně
voní a nasládle kořenně chutná. Účinnou
složkou drogy je silice (1,5 - 3%),
která obsahuje 90% i více anetolu, metylchavikol,
mono- a seskviterpeny. Z anetolu vzniká
dimerizací menší množství dianetolu.
Je to derivát dietylstilbestrolu, má
proto estrogenní hormonální účinky a
s jeho přírůstkem stoupá jedovatost
silice. Pro vys. podíl anetolu je silice
při teplotě pod 15° C krystalická. Kromě
silice obsahuje droga ± 30 % oleje,
proteiny a cukry.
Od
středověku přetrval v lidovém léčitelství
pro a. přídomek všelék, byl kdysi i
součástí dryáků. Dnešní lékařství používá
anýzovou drogu i silici jako prostředek
baktericidní. Má protikřečový a klidnící
účinek na zažívací ústrojí, odstraňuje
plynatost. Je to výrazné
expektorans při zánětech hor. cest dýchacích.
Droga,
již je nutno před upotřebením rozdrtit,
se předpisuje v nálevu. Je také součástí
některých čajových směsí, např. prsních,
projímavých, pro zlepšení trávení, užívá
se také jako chuťové korigens. V kosmetice
je silice vonnou a dezinfekční součástí
zubních past a ústních vod. Působí zevně
ve formě masti či mazáni insekticidně
a repelentně na obtížný hmyz a parazity
člověka i zvířat, např. na zákožku svrabovou.
A.
je aromaticky i chuťově výrazné koření
využívané v kuchyni, potravinářství
a likérnictví. Jako chlebové koření
je stále oblíben v Rakousku a Bavorsku.
Anýzové likéry mohou působit hormonální
poruchy u žen, vzhledem k obsahu hormonálně
účinného dianetolu. Anýzová silice se
získává destilací plodů s vodní párou.
Často se nahrazuje (nikoli u nás) silicí
badyáníkovou, složením velmi podobnou,
získávanou destilací souplodí zralých
dřevnatých měchýřků (Fructus anisi stellati)
vždyzeleného stromu badyáníku pravého,
čel. badyáníkovité (Illicium verum,
Illiciaceae), rostoucího planě a
od nepaměti také pěstovaného v oblastech
z jihozáp. Číny do Zadní Indie.
ARALKA
MANDŽUSKÁ
Aralia mandshurica
Je
typickou rostlinou Dálného východu,
kde roste na jihovýchodě Amurské oblasti
a téměř po celém Přímořském a v jižní
části Chabarovského kraje. Setkáme se
s ní i na jižním Sachalinu a na Kurilských
ostrovech, ale také v Číně (Mandžusku)
a Koreji. Roste v malých skupinách nebo
jednotlivě na osvětlených místech, kde
byl narušen porost listnatých nebo smíšených
lesů, tj. na holinách, pasekách, požářištích
apod., kde roste až do výšky 500 m nad
mořem. Rod aralka, Aralia, ze stejnojmenné
čeledi má však asi 35 druhů, rostoucích
v tropech a subtropech obou polokoulí.
Jde o nevysoké stromy nebo velké byliny
se složenými listy. Aralka mandžuská,
Aralia mandshurica, je nízký strom dorůstající
1,5-3 m výšky. Vzhledem připomíná palmu,
neboť má k vrcholu nahloučené olistění.
Hnědavé, na řezu bílé kořeny jsou rozloženy
radiáně pod povrchem půdy až do vzdálenosti
2-3 m. Téměř nevětvený kmen a větve
jsou porostlé hustými , velkými a ostrými
ostny. Kmínky jsou často ve spodní části
bez listů, nahoře s listy až 1 m dlouhými,
dvakrát až třikrát lichozpeřenými, s
dlouhými řapíky. Lístky jsou eliptické
nebo vejčité, až 1,8 m dlouhé se zašpičatělým
vrcholem, okrouhlou bází a zubatými
okraji. Ze středu listové růžice vyrůstá
5-8 květenství ve tvaru složené laty,
až 0,5 m velkých. Oboupohlavné nebo
samčí květy jsou drobné a zpravidla
pětičetné. Zelený kalich má nevýrazné
zuby, oválné korunní plátky bělavé nebo
krémové barvy. Plod je černá, kulovitá
až elipsoidní, žebernatá peckovice 0,3-0,5
cm velká s pěti semeny. Kromě uvedeného
druhu obsahují obdobné účinné látky
i další. Velmi příbuzná předcházejícímu
druhu je Aralka srdčitá, Aralia cordata
jejiž nadzemní část má jednoletý bylinný
charakter a velmi dobře se množí semeny.
Roste na jihu Sachalinu a Kurilských
ostrovů. Aralka Schmidtova, Aralia schmidtii,
je rozšířena v jižní a střední části
Sachalinu a v Japonsku na ostrově Hokkaidó.
Na jihu Přímořského kraje roste aralka
kontinentální, Aralia continentalis
aj. Z aktivních látek obsažených v kořenech
jsou zatím známy především triterpenoidní
saponiny, zvané aralosidy A, B a C,
dále asi 0,1-2 % silice, glykosidy,
pryskyřice a cholin.
V
lidovém léčitelství se tato droga užívala
již dávno. Platí za tonizující
prostředek při celkové únavě, depresích
a rekonvalescenci po těžkých chorobách.
Snižuje obsah cukru v krvi při diabetu,
zvyšuje svalovou sílu, potenci a vitální
kapacitu plic. Slouží jako stimulátor
centrálního nervového systému při léčbě
neurastenie, při různých typech slabosti,
psychických stavech, impotenci, nízkém
krevním tlaku a při fyzické a duševní
únavě. V Číně slouží rovněž k
léčbě astmatu
a tuberkolózy, v Japonsku
rakoviny zažívacího traktu. Vědecké
výzkumy posledních let potvrzují, že
preparáty z některých druhů aralek mají
adaptogenní efekt, ale rovněž působí
jako antidiabetikum, diuretikum, antiseptikum
a karminativum. Používá se především
extrakt z kořenů (poměr kořenů k 60-70%
ethanulu je 1:5), kdy se podává 30-40
kapek 2-3krát denně. Lékařská praxe
v Rusku používá preparát Saparal (Saparalum),
který představuje množství 0,05 g čistých
amonných solí aralosidů A, B a C v tabletě
(užívá se jedna tableta 2-6krát denně).
Těchto extraktů nelze užívat při vysokém
krevním tlaku, epilepsii, nespavosti
a zvýšené citlivosti nerovové soustavy.
Uvedené
druhy aralek nejsou náročné na půdu
ani teplotu a lze je pěstovat i v našich
klimatických podmínkách. Vyžadují dostatečně
osvětlené stanoviště a také větší množství
vody. Rozmnožují se jak semeny, tak
i vegetativně. Semena aralky mandžuské
u nás většinou nedozrávají a navíc je
třeba provádět stratifikaci. Velmi dobře
se však množí kořenovými výběžky, neboť
na metru kořenů je až 250 pupenů, z
kterých mohou vyrůst nové rostliny.
Dožívají se stáří 25-40 let a kořeny
se sklízejí z dostatečně vzrostlých
rostlin, tj. alespoň pětiletých, a to
buď v září nebo brzy na jaře ještě před
rašením. Vybírají se pouze kořeny o
průměru 1-3 cm, očistí se od zeminy
a rozřezají na příčné plátky a suší
ve stínu při teplotě do 60 °C. Aby se
porost sklizní nepoškodil, je třeba
zachovat nadzemní část alespoň s polovinou
kořenů.
|