ČEKANKA
OBECNÁ 
Hvězdnicovité (složnokvěté)
Cichorium intybus
L.
Asteraceae (Compositae)
Vytrvalá bylina,
mléčící, 15 - 150 cm vys., s vřetenovitým kořenem. Lodyha je ztuha přímá, hranatá, nahoře
větvená, lysá až ± štětinatá. Přizemní listy jsou v růžici, řapíkaté, kracovitě laločnaté,
vespod hustě štětinaté. Lodyžní listy jsou střídavé, přisedlé, střed, kracovité, střelovité,
hor. podlouhlé až kopinaté, srdčité až uťaté. Květy jsou obojaké, kromě pestíku pětičetné,
se srostlými obaly, v četných mnohokvětých, jednotlivých, koncových i postranních úborech.
Zákrov úborů je dvouřadý a lůžko lysé, bez plevek. Kalich je nezřetelný a koruna dole
trubkovitá, výše jednostranně jazykovitá, souměrná, na vrcholu ± pětizubá, jasně modrá,
zřídka bílá nebo růžová, na rubu žláznatá. Tyčinky jsou modré, souprašné a semeník spodní
ze 2 plodolistů,.jednopouzdrý a jednovaječný. Plodem je obvejcovitá, slámožlutá až skoro
černá nažka, na vrcholu s věnečkem štětinek (přeměněný kalich). Úbory se rozvíjejí pouze
dopoledne a za slunného počasí. VIl. - IX. V ČSSR dosti hoj.; okraje cest a silnic,
meze, náspy, pastviny, okraje polí, suché louky a pustá místa z nížiny do hor. Druh
roste v Evropě, záp. Asii (po řeku Irtyš a sovětskou Střed. Asii, u Bajkalu jen zavlečené)
a v sev. Africe, tedy v mírném pásu a sev. subtropech. Zavlečené ve vých. Asii, v již.
Africe, Americe, Austrálii a na Nov. Zélandě. Pův. areál druhu je nejistý, v severnější
Evropě nejspíš jako archeofyt, na obdělávaných půdách jako apofyt. Plané (zplanělé)
rostliny patří k vlastní odrůdě var. intybus. V kultuře vyšlechtěné typy mají
buď zveličelý kořen (var. sativum), který se po upražení rozemele na kávovinu
cikorku, nebo úzce kuželovité, v zimě z kořenů vyrychlené a vybělené listové puky (var.
foliosum) - zimní zelenina oblíbená v záp. Evropě, od 2. poloviny 19. stol. hlavně
v Belgii a ve Francii (tzv. salátová čekanka). Z města Schaerbecku nedaleko Bruselu
se ročně vyveze na 50 000 q vybělených puků listové čekanky. - Drogou jsou kořeny (Radix
cichorii), získávané dnes převážně z pěstovaných rostlin (var. sativum). Kořenová
č. se pěstuje v řadě západoa středoevropských států, v SSSR a dokonce v Indii. U nás
v okolí Hradce Králové, na Hané a u Trenčianské Teplé v kultivarech cv. Špičák a cv.
Slezská, celkem asi na 2 500 ha při výnosu až 200 q/ha. První kultury kořenové čekanky
se datují z 2. poloviny 18. stol. v Prusku. Pro farmaceutické účely se kořeny po vyorání
a oprání nepraží, nýbrž jen šetrně suší. Droga je světle hnědá, bez pachu a chutná mírně
horce. Účinnými látkami jsou hořčiny, a to kvajanolid laktucin a laktukopikrin. V kořenech
je dále triterpenická sloučenina taraxasterol, velké množství fruktozanových polysacharidů
a z nich pro složnokvěté a zvonkovité rostliny význačný inulin (10 - 20% údajně i více).
Vyš. obsah inulinu podmiňuje použití čekankových kořenů jako jedné z kávovin - náhražek
zrnkové kávy. Při pražení usušených kořenů se totiž inulin a další cukry karamelizují
(kořeny tmavnou) a vzniká aromatický oxymetyliurfurol. Hořčiny se při pražení rozkládají.
Z čerstvých listů byla izolována kyselina čekanková (derivát kys. kávové) a z úborů
glykosid cichoriin.
V lidovém léčitelství
se droga používá při žlučníkových potížích a poruchách zažívacího
ústrojí. Droze se přisuzuje i tzv. schopnost ”čistit”
krev, proto se doporučuje při vyrážkách, nežitech a vředovité pokožce. Tyto prastaré
zkušenosti si ověřilo také lékařství, jež doporučuje drcené kořeny v nálevu jako podpůrné
cholagogum při poruchách trávení, zaviněných hlav. špatnou činností jater a žlučníku
Údaje, že dlouhodobé užívání přivodilo hemeroidy a křečové žíly, nebyly prokázány. V
SSSR zjistili příznivé účinky sušených úborů č. (Anthodium cichorii) na centrální nervový
systém a srdce.
Z mladých listů
(z planých i pěstovaných rostlin) lze připravit salát se značným obsahem vitamínu C.
Cikorka se jako náhražka zrnkové kávy v Evropě rozšířila hlavně v letech tzv. kontinentální
blokády, kterou r. 1806 vyhlásil Napoleon I. za války s Anglií a která uzavřela evropské
trhy veškerému anglickému zboží ze zámoří, tedy i dovozu surové kávy a třtinového cukru.
Tím se podnítilo ve střed. a v záp. Evropě šlechtění cukernatých řep, výroba řepného
cukru i cikorky. První výrobna cikorky v Čechách v Mochtíně u Klatov byla již na začátku
19. stol.
ČERNOHOŘČICE
SETÁ
Brukvovité (křížaté)
Brassica nigra
(L.) W. D. J. Koch
Bas.: Sinapis nigra L.
Syn.: Melanosinapis
communis C. Schimp. et Spenn.
Brassicaceae (Cruciferae)
Jednoletá bylina,
s lodyhou 50 - 100 cm vys., dole ± štětinatou, nahoře lysou, ± zpříma odstále větvenou.
Listy jsou střídavé, řapíkaté, dol. a střed, lyrovité, roztroušeně běloštětínaté, hustě
zubaté, hor. listy menší, ± lysé,-modrozelené, vejčitě až podlouhle kopinaté, oddálené
zubaté. Květenství tvoří koncové, nahloučené, bezlistenné hrozny. Květy jsou obojaké,
bisymetrické, dvoučetné, krátce stopkaté, s volnými obaly. Kališní lístky jsou 4 ve
dvou kruzích, úzce čárkovité, ± lysé, rozestálé, žlutozelené a korunní také 4, ale v
jednom kruhu, živě žluté, obvejčité a nehetnaté. Tyčinky jsou čtyřmocné a semeník svrchní
ze 2 plodolistů. Plodem jsou čtyřhranné, k vřetenu plodenství přitisklé šešule, s nitkovitým,
kuželovitě ztloustlým zobánkem (čnělka!). Semena jsou kulovitá, temně červenohnědá,
jemně síťnatě dolíčkatá, po 4 - 10 v každém z obou pouzder šešule. VI. - IX. V ČSSR
se v teplejších oblastech místy pěstuje na koření, také jako olejnina, pícnina, na zelené
hnojení a pro včely. Dosti hoj. až roztr. zplaňuje (pole, náspy, rumiště, skládky, pustá
místa a u cest) z nížiny do podhůří. Druh je pův. snad ve Středomoří. Zplaňováním z
kultur a zdomácňováním se rozšířil ve většině mírného pásu sev. polokoule, hoj. však
pouze v Evropě, Malé Asii a v Africe na jih až do Etiopie. - Drogou jsou semena (Semen
sinapis nigrae). Rostliny se sklízejí, jakmile jsou plody žlutohnědé. Droga je bez pachu,
chutná olejnatě a palčivě hořce. Č. se v Evropě pěstuje ve většině států, z Vel. Británie
a Francie do SSSR, balkánských států a Turecka, dále v sev. Africe, Malé Asii, Indii,
Sev. Americe a Chile. Dosavadní výnosy jen 10 - 14 q/ha. Význačnou složkou drogy je
hořčičný glykosid, vlastně glukosinalát sinigrin. Při drcení semen se z buněk uvolní
ferment myrozináza, který rozkládá sinigrin na glukózu a hořčičnou silici (± 1%). Dále
semena obsahují až 37% oleje, složeného z glyceridů mastných kyselin, především kys.
erukové, linolové a olejové. Vedle oleje jsou v droze dále bílkoviny a nepravý alkaloid
sinapin, který byl zjištěn u většiny zástupců čel. brukvovitých (Brassicaceae).
Je to ester cholinu s kys. hořčičnou.
Donedávna se
terapeuticky využívaly především dráždivé účinky hořčičné silice zevně jako mazání nebo
náplast, a to při revmatických bolestech a ischiasu. V
poslední době se farmakologicky potvrdily účinky hořčičné silice známé již dlouho v
lidovém léčitelství na zvýšení žaludeční sekrece, činnost stinných
žláz a střevní peristaltiku; potvrdilo se, že účinkuje jako cholagogum
a že má antibakteriální účinek. Dále bylo zjištěno i příznivé
ovlivnění srdeční činnosti, zvýšeni krevního tlaku, rozšíření cév, pokles trombocytů
a zvýšení fibrinolýzy. V lékařství lze tedy kromě zevního použití při revmatických
bolestech (nadměrné a dlouhodobé používání může snadno vyvolat záněty pokožky a puchýře!)
očekávat i jiné uplatněni při použití vhodné lékové formy, a to ve výše uvedených indikacích.
Daleko největší
je její použití jako stolní hořčice, již po století známého a dnes celosvětové užívaného
kořenného přípravku. Z hrubě rozdrcených semen se odlisuje olej (používá se jen jako
technický vzhledem ke škodlivosti kys. erukové), výlisek se jemně rozemele, zředí vínem
nebo ovocným moštem, octem a vodou, přidá se mouka, cukr, sůl a v různém poměru některé
druhy mletého koření. Pro farmaceutické a potravinářské účely se pěstuje také hořčice
bílá (Sinapis alba), původem nejspíš také ze Středomoří, a brukev hořčičná (Brassica
juncea), tzv. sareptská hořčice, pocházející z již. a vých. Asie a pěstovaná v oblastech
z vých. Evropy do Střed. Asie. K výrobě stolní hořčice se používají semena všech tří
druhů. V ostřejších hořčicích převažuje č., v jemnějších hořčice bílá nebo brukev hořčičná.
Nejstarší předpis na výrobu stolní hořčice uvádí starořímský spisovatel Columella. Pěstování
č. i hořčice bílé doporučoval už v 9. stol. císař Karel I. Veliký. Ve 13. stol. mělo
monopol na výrobu hořčice město Dijon ve vých. Francii. Její dnešní světovou výrobu
lze odhadnout na 150 000 q ročně. Semena uvedených druhů jsou i součástí nakládacích
kořenných směsí pro okurky, houby a zeleninu.
ČESNEK
KUCHYŇSKÝ
Česnekovité
Allium sativum
L.
Alliaceae
Dvouletá
až vytrvalá bylina 25 - 90 cm vys., s cibuli složenou z četných plných, nepravidelně
vejcovitých, prohnutých cibulek (”stroužků”), přisedajících na terčovité podcibulí a
ve společném suchomázdřitém obalu. Každý stroužek obaluje ještě šupina. Lodyha je oblá,
do prostředku listnatá, přímá, v době zráni se na vrcholu zkrocuje. Listy jsou střídavé,
šiř. čárkovité, na líci žlabovité. Květenství tvoři vrcholový lichookolík (stažené šroubely)
z nečetných, stopkatých květů i rozmnožovacích cibulek, obalený v mládí toulcem z jednoho
listenu a protaženým v dl. špičku. Květy jsou obojaké, paprsčité, trojčetné, s nerozlišeným
obalem. Okvětí (3+3) je většinou špinavě bílé, kratší než tyčinky (3+3), z nichž vnitřní
mají lupenitě rozšířené nitky. Semeník je svrchní ze 3 plodolistů. Plodem je trojboká,
tenkoblanná pouzdrosečná tobolka, v pouzdrech s 1 - 2 kulovitými až hranatými, černými
semeny. VI.—VIII. V ČSSR se pěstuje v teplejších oblastech a na výživných půdách pro
kořenné cibule, obdobně ve všech světadílech. Ve Středomoří a Orientu je česnek znám
od starověku, prastará kultura je rovněž v Indii, Číně a Japonsku. Výchozím typem je
snad druh A. longicuspis ze Střed. Asie, kde je nejspíš i prvotní vývojové středisko
pěstovaného česneku. - Drogou jsou čerstvé stroužky (Bulbus allii sativi recens). Č.
se sklízí v létě, když se lodyhy na vrcholu zkrucují a listy žloutnou. Nechá se na řádcích
oschnout, pak se svazuje do malých otýpek i s nati, zavěsí se na bidla nebo dráty pod
vzdušné přístřešky a nechá se doschnout. U nás se výnosy pohybují od 80 do 130 q/ha.
Skladuje se v suchu a chladnu zbavený natě, nejdéle 10 měsíců, než začnou stroužky rašit.
Neporušené stroužky slabě páchnou. Intenzivní
pach a ostře palčivá chuť se projeví až při jejich zpracování. Č. kuchyňský, podobně
jako všechny ostatní druhy rodu Allium, obsahuje 0,1 - 0,25% silice se sirnými
organickými sloučeninami. K chem. přeměnám v silici, jejichž výsledkem je známý česnekový
pach, a k jejímu fyziologickému i terapeutickému působení dochází až při porušeni buněk
stroužků. Buňky obsahují aliin (derivát cysteinu) a enzym aliinázu, rozkládající aliin
na alicin a další látky. Antibioticky účinný alicin není však stálý, rozkládá se dále
na dialyldisulfid a jiné sulfidy česnekově páchnoucí. Alicin je ještě ve zředěni 1 :
100 000 účinnější proti grampozitivním i gramnegativním baktériím než fenol nebo sublimát.
Kromě aliinu obsahuje česneková silice ještě jeho homology, a to metyaliin, abylaliin
a cykloaliin. Dále byly z česneku izolovány dipeptidy s kyselinou glutamovou, např.
metylcystein a glutamylpeptidy. Tyto látky působí pravděpodobně chuťový i čichový rozdíl
mezi česnekem a cibulí. Č. obsahuje dále flavonoidy a snad i saponiny (?), značné množství
cukrů (až 13% redukujících cukrů, 6% sacharózy a fruktozany), vitamíny B a C, provitamín
A.
Zjištěny byly
ještě látky působící hormonálně, jejichž účinnost, snad i gerontologická, se zatím experimentálně
neověřovala. Účinky česneku je možno členit do několika skupin. Výrazné
dezinfekční a protikřečové působeni se využívá při léčení
infekci zažívacího ústroji, zejména chronických, a proti střevním parazitům (škrkavky,
roupy). Droga je vhodnou ochranou proti chorobám z nachlazení,
při onemocněni hor. cest dýchacích. chronickém zánětu průdušek, záduše a dávivém kašli.
Spolehlivě odstraňuje mykózy, hlav. meziprstové, i jiná plísňová
onemocnění; přisuzuji se ji i dobré účinky proti tuberkulóze. Považuje se za
prostředek proti kornatění cév, snižuje údajně krevní tlak
a je tudíž součásti některých gerontologických preparátů Č. se užívá v nálevu nebo ve
studeném vodném výluhu v dávkách podle stupně snášenlivosti pacienta.
Česnekové stroužky
se užívají také syrové s chlebem, v polévce (”česnečka” neboli ”oukrop”) nebo mléce.
Pro citlivější pacienty existují preparáty se zastřeným česnekovým pachem, ovšem i pak
je dech i pot léčeného ”česnekový”, protože rozkladné produkty silice (dialyldisulfidy)
se vylučují z těla dechem a potem. Česnekové stroužky jsou významné koření a kořenná
zelenina s bohatým použitím. V této úloze se uplatňuje snad nejvíce ve Středomoří a
Orientě, kde slouží zároveň jako baktericidum a vermifugum. V Číně se č. pěstoval nejpozději
od 2. století př. n. l., v Mezopotámii a Egyptě od nepaměti. Během starověku se č. dostal
přes Malou Asii do Řecka a odtud do Itálie. Do střed. Evropy pravděpodobně z Itálie
prostřednictvím římských legií. U nás se č. pěstuje v zimních a jarních kultivarech.
ČESNEK
MEDVĚDÍ
Allium sativum
Stínomilná rostlina.
Roste ve vlhkých lužních lesích, na březích stinných potoků a ve křovinách. První jarní
zeleň jeho listů se rozprostírá jako koberec. Jeho listy jsou podobné listům konvalinek
a jedovatým ocúnům jesenním, jež kvetou až na podzim. V přírodě ho snadno rozeznáme
podle charakteristické česnekové vůně. Až koncem dubna a začátkem května vyraší z jeho
hlízy pěkný bílý okolík na vysoké lodyze, připomínající bambulku z květů. Účinky česneku
medvědího jsou odedávna uznávány. Říká se, že medvědi si jím v době zimního spánku pročišťují
krev a regulují látkovou výměnu. Česnek kuchyňský má v zásadě totožné čisticí účinky,
česnek medvědí je však jemnější a jeho léčivé účinky jsou výraznější. Užívá se jako
antibiotikum, jako
silný protihnilobný prostředek, jako mírné
projímadlo, jako močopudný prostředek,
dále prostředek na snižování krevního tlaku, pro očištění a
prokrvování. Droga výrazně snižuje krevní tlak. Lidově se často používala
jako prostředek pro vyhánění hlístů. Velmi často
se dodnes užívá “k čištění krve” a lze říci, že
skutečně úspěšně vylepšuje krevní obraz. Jelikož již samotné výpary dráždí nosní sliznici,
oči i sliznice zažívacího traktu, užívá se výhradně tinktura. Ve větších dávkách může
droga vyvolávat zvracení a průjmy a dokonce i záněty ledvin!
|