FENYKL
OBECNÝ
Miříkovité
(okoličnaté)
Foeniculum
vulgare Mill.
Apiaceae
(Umbelliferae)
Dvouletá
nebo vytrvalá bylina 50 - 150 cm vys.,
lysá, ± ojíněná, kořenně vonná, s vícehlavým,
vřetenovitým nebo válcovitým oddenkem.
Lodyha je oblá, jemně žlábkovaná, lesklá
a rozvětvená. Listy jsou střídavé, dol.
řapíkaté, střed. a hor. pochvou přisedlé,
s čepelí v obrysu trojhrannou, 3 - 4krát
peřenosečnou, s dl. niťovitými,
na
konci chrupavčitými úkrojky. Květenství
tvoří okolík, složený ze 4 - 30 okolíčků
na nestejně dl. paprscích. Obal i obalíčky
chybějí. Květy jsou drobné, obojaké,
paprsčité, kromě pestíku pětičetné,
s volnými obaly. Kalich ± nezřetelný
a korunní lístky stejnotvaré, šiř. vejčité,
žluté, vpředu mělce vykrojené, nahoru
zahnuté. Semeník je spodní ze 2 plodolistů,
se dvěma kratičkými čnělkami. Plodem
jsou vejcovitě podlouhlé, hnědo- nebo
šedožlutavé lysé dvounažky, s podélnými
tmavšími rýhami, rozdělující se ve zralosti
svisle odzdola ve 2 vně vypouklé a k
sobě ploché nažky, s 5 ± ostře vyniklými
žebry. VIl. - IX. Druh značně proměnlivý,
středomořsko-orientální, rostoucí z
Kapverdských ostrovů až do Indie. Člení
se na dva poddruhy. Je to subsp. piperitum
(vytrvalé rostliny, okolíky obvykle
se 4 - 10 paprsky, plody ostře štiplavé,
tzv. pepřový fenykl); v Itálii se pěstuje
někdy jako zelenina pro lodyhy a listy.
Většinou jsou však v kultuře 1 - 2 leté
kultivary vlastního poddruhu subsp.
vulgare (F. capillaceum), s okoliky
s 12 - 30 paprsky, s plody méně ostré
chuti. Tento poddruh má tři odrůdy.
Var. vulgare roste v areálu druhu
planě, zatímco jeho vyšlechtěné kultivary
se pěstuji pro plody jako léčivky; kultivary
var. důtce se pěstuji pro kořenné
plody a občas se objeví i jako droga
(tzv. sladký fenykl) a konečně var.
azoricum se pěstuje hlav. v Itálii
jako zelenina (pochvy dol. listů jsou
rozšířené a cibulovitě ztloustlé, nasládlé,
šťavnaté, někdy se vybělují - tzv. boloňský
fenykl). V teplých oblastech f. nezřídka
z kultur zplaňuje a často zdomácňuje.
Kultura fenyklů subsp. vulgare
ze Středomoří přes Írán a Indii do vých.
Asie je prastará. - Drogou jsou plody
(Fructus foeniculi), tj. zralé nažky
získávané z kultur var. vulgare,
jež jsou ve Středomoří, v řadě středoevropských
států, dále v Rumunsku, Bulharsku, SSSR,
Indii, Číně, Japonsku a v Sev. a Již.
Americe. Dříve se ve farmacii užívaly
také plody sladkého fenyklu (var. dulce),
jež se dnes občas ještě objeví na trhu
drog, ale jsou jen neoficinální drogou
(Fructus foeniculi romani). V okolí
Znojma, Hustopečí, Bzence a Strážnice
se dříve hojně pěstoval i ve světě známý
kultivar cv. Moravský, a to jako léčivka
i jako koření. Jeho kultury se dnes
obnovují. U nás se pěstuje jako dvouletá
kultura, s výnosy ± 16 q/ha. Droga je
olivově zelená s hnědým nádechem, voní
kořenně a chutná sladce palčivě. Terapeuticky
účinnou složkou je silice (4 - 6%),
jejíž hlav. součástí je anetol (60-90%),fenchon(10-20%)
metylchavikol (do 5%), a -pinen (do
5%), limonen, fenikulin atd. Fenchon,
chutnající kafrově hořce, je význačný
pro kultivary var. vulgare. Dále
jsou v droze přítomny flavonoidy (kvercetinové
a kempferolové glykosidy), kumariny,
organické kyseliny, vosky, cukry a další.
V
lékařství se užívá fenykl a fenyklová
silice k uvolnění
křečí hladkého svalstva, odstranění
nadýmání, působí výrazně dezinfekčně,
uvolňuje hleny při zánětech hor. cest
dýchacích, upravuje také činnost zažívacího
ústrojí, včetně střevní peristaltiky.
F. je dnes, zejména v dětském lékařství,
významné expektorans
a karminativum. Méně často se
užívá, a to hlav. v lidovém léčitelství,
ke zvýšení laktace
a zevně k protizánětlivých očním lázním.
Fenyklová droga se používá v nálevu
samostatná nebo v čajových směsích,
zpravidla s heřmánkem. Také užití fenyklového
sirupu a medu je v lidovém léčitelství
běžné. Součásti některých léčiv je rovněž
silice, získaná destilací fenyklových
nažek. Rovněž fenyklovou slámu po výmlatu
nažek lze využít k destilaci silice,
i když s nižším výtěžkem a podřadnější
kvality. Neúměrné používání f. není
vhodné, ježto dianetol vznikající samovolně
z anetolu má hormonální a slabě narkotické
účinky.
Již
ve starověku byl ve Středomoří, v Orientě,
Indii a Číně kořením, zeleninou i léčivkou.
Hoj. ho uvádějí bylináři z počátku novověku.
Poznatky o f. a jeho pěstování přinesly
do střed. Evropy už v časném středověku
některé mnišské řády, v jejichž klášterních
zahradách nikdy nechyběl. V hornatých
oblastech střed. Evropy se místo něho
pěstovala čechřice vonná (Myrrhis
odorata, Apiaceae), s obdobným složením
silice.
|