JABLEČNÍK
OBECNÝ
Hluchavkovité
(pyskaté)
Marrubium
vulgare L.
Lamiaceae
(Labiatae)
Vytrvalá
bylina, 30 - 50 cm vys., slabě aromatická,
v mládí bělovlnatá, později pýřitá,
s vícehlavým oddenkem. Lodyha je
čtyřhranná, vystoupavá až přímá,
dutá, obloukovitě větvená. Listy
jsou křižmostojné, řapíkaté, s okrouhlou
až Sir. vejčitou, nepravidelně vroubkovaně
pilovitou, silně svraskalou čepelí,
vespod síťnatě žilkovanou
a
plstnatější než na líci. Květenství
je hroznovité, ze 6 - 8 bohatých,
kulovitých lichopřeslenů v paždí
hor. listů. Květy jsou krátce stopkaté,
obojaké, souměrné, kromě pestíku
pětičetné, se srostlými obaly. Některé
rostliny jsou jen samicí. Kalich
je trubkovitý, ± do poloviny rozeklaný
v 10 háčkatě zahnutých zubů a koruna
dvoupyská, pýřitá, bílá, s hor.
pyskem hluboce dvouklaným, s dol.
trojlaločným a se střed. lalokem
3krát delším než jsou laloky postranní.
Tyčinky jsou dvoumocné, přední delší
než zadní. Semeník je svrchní ze
2 plodolistů. Plodem jsou 4 vejcovité,
tupě trojhranné, hladké, šedohnědé
a tmavěji mramorované tvrdky odpadávající
ve zralosti i s kalichem. IV. -
IX. V ČSSR roztr.; rumiště, pastviny,
návsi, okraje křovin a u cest v
nižších polohách teplejších oblastí
(na Moravě a Slovensku hojněji).
Převážně druhotná stanoviště; skoro
vesnická rostlina s vyš. požadavky
na teplo, světlo a dusíkaté půdy.
Druh roste v Evropě a záp. Asii
v mírném pásu (v již. oblastech)
a v subtropech, také v severozáp.
Africe. Původní nejspíš jen v území
ze Středomoří do záp. Asie, zdomácněle
ve střed. i sev. Evropě, v Makaronésii
a Sev. i Již. Americe; zavlečené
v Irsku, již. Africe, Austrálii,
na Nov. Zélandu aj. Z pastvin se
mohou tvrdky prostřednictvím ovci
a koz rozšiřovat na značné vzdálenosti
i do přirozených společenstev, v
srsti zvířat se totiž snadno zachycují
kalichy s tvrdkami háčkatými ztvrdlými
ušty. V teplých oblastech a polohách
přezimují rostliny zelené a vytvářejí
pak, jako třeba yzop, polokeře.
- Drogou je kvetoucí nať (Herba
marrubii), sbíraná na začátku kvetení
bez dol. zdřevnatělých a řídce listnatých
částí. Při sběru i další práci s
drogou je nutno chránit nos i oči,
protože prach z drogy způsobuje
alergické vyrážky. Dol. listy jsou
často znečištěné zemí, kterou je
nutno před sušením oklepat nebo
ji odstranit po usušení sítováním.
Droga je světle zelená, slabě voní
po jablkách a hořce balzámově chutná.
Většinou pochází ze sběru (např.
z Francie, Itálie, Maďarska), omezeně
se j. také pěstuje; u nás krajový
kultivar cv. Moravský. Do drogy
se může dostat i nať z příbuzných
taxonů. Je to j. cizí (M. peregrinum)
rostoucí v jihových. Evropě (na
sev. až ± k 48°) a v přilehlé části
Orientu; u nás na střed, a již.
Moravě i Slovensku, na výslunných
stanovištích. Má listy kopinaté
a pětizubý kalich. V droze může
být i kříženec obou druhů (M.
x paniculatuni). Hlav. účinnou
látkou drogy je hořký diterpenický
lakton marubiin, patřící do téže
skupiny hořčin jako pikrosalvin
v drogách šalvěje a rozmarýny. Droga
obsahuje dále malé množství dosud
podrobněji chemicky neznámé silice.
Z doprovodných látek byly zjištěny
třísloviny, sliz, cukry a organické
kyseliny.
Droga
se používá jako amarum,
cholagogum a expektorans.
Kromě toho ovlivňuje
příznivě srdeční činnost, hlav.
při léčení předčasných stahů srdce
a jeho nepravidelného chodu.
Z uvedených indikací se v lékařství
cení příznivý
účinek na zažívací ústrojí při nechutenství
a neurózách, hlav. na činnost jater,
žlučníku a na střevní peristaltiku.
Doporučuje se především nálev z
drogy. Pro terapii extrasystol a
srdeční neurózy se předpisuje spolu
s drogou z hlohu. Expektorační
a sekretolytické účinky drogy se
využívají při léčení katarů hor.
cest dýchacích. J. se však
hlav. užívá jako součást složených
prsních a žaludečních čajových směsí
a jako surovina pro některé homeopatické
přípravky. Obsoletní je však dnes
jeho použití do koupeli navlečení
hnisavých a obtížně se hojících
ran.
Jako
účinnou expektorační drogu ho znali
již starověcí Egypťané. Ve středověku
byl velmi ceněný jako prostředek
na mnohé neduhy. Dnešní použití
je značně zúžené, zájem o drogu
je ale trvalý.
JAHODNÍK
OBECNÝ
Růžovité
Fragaria
vesca L.
Rosaceae
Vytrvalá
bylina, s větveným oddenkem a s
přízemní růžicí listů, z jejichž
úžlabí vyrůstají výběžky na uzlinách
kořenující a přímé, 5 - 20 cm vys.
stvoly, dole odstále a nahoře přitisklo
chlupaté, s ± zdéli listů nebo o
málo delší. Listy jsou trojčetné,
vespod leskle hedvábně chlupaté,
s dl. rovnovážně chlupatým řapíkem;
střed, lístek je řapíčkatý, postranní
přisedlé, všechny ± od dol. čtvrtiny
hrubě zubaté, se zuby červeně osinkatými.
Květenství tvoří koncový chudokvětý
vrcholík. Květy jsou obojaké, paprsčité,
s pětičetnými, volnými obaly. Pod
trojboce vejčitými ušty, kalicha,
jež jsou od jahody odstálé až sehnuté,
je kalíšek z 5 úzkých lístků. Korunní
lístky jsou okrouhle obvejčité,
čistě bílé. Tyčinek je ± 20. Semeníky
jsou četné, svrchní, jednoplodolistové,
vejcovité a lysé, s postranními
čnělkami, tvoří apokarpické gynaeceum.
Plodem je jahoda, tj. souplodí nažek
(sounažka) na povrchu lysého, zveličelého,
dužnatého, polokulovitého až tupě
kuželovitého květního lůžka. Jahoda
je červená, sladká, aromatická a
lehce od lůžka oddělitelná. Nažky
jsou droboučké a hnědé. IV.-IX.
V ČSSR hoj.; paseky, světlé
lesy, křovinaté stráně, suché louky,
svahy přikopu a suti z nížiny do
hor. Druh roste v Eurasii, převážně
v mírném pásu, na vých. končí areál
asi na 135° v. z. d. Zavlečené až
zdomácněle v řadě oblastí Starého
i Nového světa včetně některých
souostroví i ostrovů (Kanárské ostrovy,
Maskarény, Tchaj-wan, Jáva, Tasmánie,
Nový Zéland). V mírném pásu Sev.
Ameriky zastupuje j. obecný příbuzný
druh j. americký (F. americand).
J. obecný se hoj. pohlavně i vegetativně
množí, vykazuje vyš. přizpůsobivost
ke stanovištím, nesnáší jen zastínění
a nadměrnou konkurenci jiných rostlin.
- Drogou jsou listy s řapíkem (Folium
fragariae). Nelze vyloučit příměs
listů dalších dvou našich planých
druhů. Je to j. chlumní (F. viridis),
s jahodami červenými, tvrdými,
obtížně od lůžka oddělitelnými a
s kalichem k jahodě přitisklým (tzv.
”trávnice”) a pak j. vyšší (F.
moschata), se všemi třemi lístky
listů krátce řapičkatými, s květy
jednopohlavnými na dvoudomých rostlinách,
s jahodami zelenavě, bílými, jen
na osluněné straně načervenalými,
od lůžka snadno oddělitelnými (tzv.
”truskavec”). Jejich příměs drogu
neznehodnocuje, nesmí však obsahovat
listy kulturních ”velkoplodých”
jahodníků, tj. F. x ananassa.
V dobrém porostu se za 1 hod. sebere
± 3 kg listů. Nejsou citlivé na
zapaření, a proto není těžké získat
kvalitní drogu. Nevýhodou drogy
je velká drolivost Příjemně bylinně
voní a má stahující, nahořklou chuť.
Je to výhradně sběrová droga, přichází
na trh většinou ze středoevropských
států. Patří mezi tříslovinné drogy
podobně jako listy maliníku, mochny
a kontryhelu. Obsahuje ± 5% třislovin,
jejichž většinu tvoří galotaniny,
elogifaniny a katechinové třísloviny.
Dále jsou v droze flavony, izoflavony
a flavonoly; kromě jiných byly izolovány
kvercetin, kemferol a jejich glykosidy.
Uvádí
se, že silice Jahodníkových listů
obsahuje jako hlav. součást citral.
Prokázána byla přítomnost vitamínu
C. Účinný soubor látek drogy působí
adstringentně, antiflogisticky a
zčásti diureticky.
V
lidovém léčitelství se droga používá
vnitřně v nálevu proti
poruchám trávení spojeným s průjmy
a proti ledvinovému písku a kamenům.
Zevně vesměs k
výplachům a koupelím při léčení
hemeroidů. Doporučuje se
i jako dezinficiens
ústní dutiny k odstranění zápachu
při paradentóze (zde zjištěn
i příznivý léčebný účinek). Posléze
se pije jako chutný čaj, vhodný
i pro rekonvalescenty. Lékařství
nevylučuje z těchto pův. lidových
indikací ani jedinou a doporučuje
drogu užívat jako nálev samotnou
nebo v čajových směsích. Jahodníkový
nálev se osvědčuje jako tonikum
při zánětech sliznice střev, doprovázených
průjmy. K přípravě čaje pro
nemedicinální použití lze užít i
fermentované listy, chuť nápoje
pak napodobuje dost věrně chuť pravého
”čínského” černého čaje. Mnohdy
se doporučuje směs fermentovaných
listů jahodníku, maliníku a ostružiníku
v poměru 1:1:1.
Pojídání
zralých, sladkých, ale pro hořknutí
neskladovatelných jahod je zajisté
starší než používání léčivé listové
drogy. Svědčí o tom nálezy nažek
j. již v neolitických kolových stavbách.
Snad už do středověku lze položit
vznik tzv. německého ”krev čistícího”
bylinkového čaje ”Species germanicae”,
jehož důležitou součástí byly i
jahodníkové listy.
JALOVEC
OBECNÝ
Cypřišovité
Juniperus
communis L.
Cupressaceae
Dvoudomý
jehličnatý keř,nebo menší strom
v ČSR je chráněn. 1 - 3 (12) m vys.,
někdy vícekmenný, s horkou zpočátku
hladkou, později trhlinatou, pruhovitě
se odlupující, šedohnědou. Samčí
rostliny se vzrůstem kuželovitým,
samicí s nízce rozložitým. Větévky
jsou trojhranné, hnědé a listy jehlicovité,
ve střídavých, trojčetných přeslenech,
odstálé, šedozelené, tuhé, ostře
pichlavé, svrchu v žlábku s bílým
proužkem (průduchy), vespod tupě
kýlnaté, uvnitř s jediným balzámovým
kanálkem. Šištice jsou jednotlivé,
samčí krátce stopkaté, vejcovité,
žluté, z několika šupin, nad nimiž
jsou v přeslenech štítkovité tyčinky
se 4 prašnými pouzdry, a samicí
z četných zelených šupin; se 3 vydutými
a dole srostlými šupinami nejhořejšího
přeslenu se střídají 3 přímá vajíčka.
Šupiny po oplození vajíček zveličí,
srostou a zdužnatějí, šištice se
změní nejprv v zelenou, později
černomodrou šišticovou (semennou)
bobuli (jalovčinku), uzavírající
1 - 3 podlouhlá, hranatá a světle
hnědá semena s kosťovitě tvrdým
osemením. Jalovčinky zrají 2 - 3
roky, mezi opylením a oplozením
uplyne rok. IV.-V. V ČSSR dosti
hoj.; světlé jehličnaté lesy (podrost),
pastviny, skály, vřesoviště a slatiny
z nížiny do hor. Druh roste na celé
sev. polokouli od již. okraje Arktidy
na jih do Atlasu, na Kavkaz a do
Himaláje. Na sev. areálu a jinde
v subalpínském a alpínském stupni
(v Československu z Jizerských hor
do Tater) a v Asii vých. od Bajkalu
v poddruhu subsp. alpina
(nízký, poléhavý, hustovětvý keř,
s krátkými a tlustými větvemi, jehlice
vzhůru zakřivené, jen do 15 mm dl.,
ve sblížených přeslenech). Jalovec
může dosáhnout stáří až 2000 let.
Nálezy jalovčinek, semen i dřeva
již v neolitických kolových stavbách.
- Drogou jsou zralé jalovčinky (Fructus
juniperi). Droga nemá obsahovat
scvrklé a nevybarvené jalovčinky.
Voní pryskyřičnatě a chutná kořenně,
palčivě sladce, později hořce. Droga
se sbírá na podzim (rukavice!).
Hlav. producenty výhradně sběrové
drogy jsou Španělsko, Francie, Itálie
a balkánské státy, u nás se sbírá
jen na Slovensku. Sběr převážně
z rostlin poddruhu subsp. communis.
Porušováni drogy jalovčinkami jiných
druhů j. je jen výjimečné. Nebezpečnou
by byla příměs v podstatě menších
jalovčinek j. klášterského (”chvojky
klášterské”) - J. sabina,
obsahujících v silici jedovatý sabinol.
Mladé větévky tohoto jalovce se
dříve zneužívaly k vyhnání plodu.
Místo jehlic má šupinkovité listy,
tupé a vstřícné, které po rozemnutí
nepříjemně páchnou. Je domovem jen
v některých pohořích od Sierry Nevady
ve Španělsku do vých. Asie a v Sev.
Americe, u nás pouze v Pieninách.
Často se ale vysazuje pro ozdobu.
Používání jalovcového
dřeva (Lignum juniperi) z kořenů,
kmínků a tlustších větví jako léčivé
drogy je již obsoletní. Účinnou
látkou jalovčinek je silice (0,2
- 2, ø 1%), podobná silici
terpentýnové. Jejími složkami jsou
mono- a seskviterpenické uhlovodíky
a kyslíkaté terpenické sloučeniny
(např. a - a b -pinen, kamfen, limonen,
myrcen, kadinen, elemen, humulen,
karyofylen a další), ale především
diureticky účinný terpineol-4. Dále
obsahují pryskyřičné kyseliny, flavonoidy
a až 30% invertního cukru. Obsah
silice záleží na mnohých podmínkách
ovlivňujících matečné rostliny.
Nejvyšší obsah silice byl nalezen
v droze sbírané v Jugoslávii, Albánii,
Itálii a Francii.
Droga
působí především močopudně
a dezinfekčně. Užívá se v
nálevu nebo výluhu samotná či v
čajových směsích (např. Species
diureticae) při
chorobách močových cest a vodnatelnosti.
Nesmí
se však používat při
zánětech ledvin i v těhotenství.
Jalovčinky se uplatňují omezeně
a při poruchách trávení a při nachlazení
jako diaforetikum a expektorans.
Zevně je doporučován jejich lihový
nebo olejový výtažek jako mazání
nebo přísada do koupelí při léčení
revmatismu. Ve veterinářství je
používáni jalovčinek jako diuretika
běžné.
Jalovčinky
jsou osvědčeným kořením při úpravě
zvěřiny, ryb a zeleniny (kysané
zelí). Nepostradatelné jsou při
výrobě některých alkoholických destilátů
(borovička, džin, geniévre, Steinhäger),
jež se připravují z kvašených jalovčinek.
Při domáckém uzení vepřového se
dříve používalo i vonné jalovcové
dřevo. Průkazně se j. jako léčivka
objevuje v lidovém léčitelství i
lékařství až ve středověku, kdy
byl součástí vykuřovacích prostředků
při morových epidemiích, prostředkem
močopudným i ”krev čistícím”. V
parkové i zahradní kultuře je mnoho
jeho okrasných, tvarem i barvou
odlišných kultivarů.
JEHLICE
TRNITÁ (”BABÍ HNĚV”)
Bobovité
(motýlokvěté)
Ononis
spinosa L.
Fabaceae
(Papilionaceae)
Polokeř,
10 - 80 cm vys., s krátkým dřevnatějícím
oddenkem a dl., pevnými kořeny.
Stonek je bohatě větvený, přímý
nebo vystoupavý, s četnými pichlavými
kolci, ± dvouřade protistojně chlupatý.
Listy jsou střídavé, dol. trojčetné,
hor, jednoduché, oboje s palisty
přirostlými k řapíku. Lístky jsou
eliptičné až podlouhlé, jemné žláznaté,
v hor. polovině pilovité, s koncovým
lístkem zřetelně řapíčkatým. Květy
jsou jednotlivé, na
kolcovitých brachyblastech (zřídka
po 2 - 3) a v řídkých listnatých
hroznech. Jsou obojaké, souměrné
(motýlovité) a kromě pestíku pětičetné.
Kalich je srostlolupenný, dvoupyský,
pětiklaný, žláznatý a v ústi krátce
chlupatý, koruna volnoplátečná,
nachová, sytě růžová až bělavá,
s pavézou vně žláznatou, s křidly
do poloviny její délky a se zobánkatým
člunkem. Tyčinek je 10, jednobratrých.
Semeník je svrchní, jednoplodolistový,
stopkatý. Plodem je vejcovitý, šídlovitě
zobánkatý, měkce chlupatý lusk zdéli
kalicha a s 1 - 3 semeny, z nichž
však dospívá jediné. Semeno je kulovité,
hnědé a černavě skvrnité. VI. -
IX. V ČSSR roztr.; suché stráně,
louky a pastviny, okraje lesů, u
cest a poli v nižších polohách teplejších
oblastí, zejména na vápnitých podkladech.
Druh roste v Evropě a záp. Asii
z již. oblasti mírného pásu do subtropů,
na vých. až do Turkestánu. Je značně
proměnlivý, členi se v několik poddruhů,
z nichž u nás roste kromě vlastního
poddruhu subsp. spinosa (endemit
záp. a střed. Evropy) ještě subsp.
austriaca (Bílé Karpaty);
další poddruhy, z nichž některé
jsou pokládány za druhy, rostou
v již. a jihových. Evropě a záp.
Asii. Jejich ohraničení není dokonale
známo, jsou spojeny četnými přechodnými
formami, u nichž není přesně zjištěno,
které jsou hybridogenního původu
a které nikoli. - Drogou jsou oddenky
s kořeny (Radix ononidis). Droga
má nasládlý pach i chuť, která později
přechází v natrpkle nasládlou a
škrablavou. Z velké části se získává
sběrem, který je obtížný (kořeny
hluboko v půdě a ostré pichlavé
kolce), a proto je často nedostatková.
Na trhu je hlav. z již. a jih-vých.
Evropy, většinou s oddenky dalších
poddruhů i druhů, zejména j. plazivé
(O. repens) a j. rolní (O.
arvensis). Oba druhy rostou
také u nás roztr. na suchých stanovištích
v nižších polohách teplejších oblasti.
Jejich areály se rozkládají v témž
rovnoběžkovém rozmezí jako j. trnitá;
j. plazivá jen v Evropě, j. rolní
také ještě v záp. Asii k Altaji.
J. rolní se začíná s úspěchem pěstovat
v SSSR i u nás. Účinnými látkami
drogy jsou kromě silice (do 0,2%),
obsahující mimo jiné anetol, karvon,
mentol a menton, především glykosidicky
vázané izoflavony s aglykony formononetinem
a onogeninem, triterpen a-onocerin
čili onokol a ononid, což je látka
podobná glycyrrhizinu lékořice.
Droga
působí diureticky, aniž by dráždila
ledviny. Užívá se v nálevu samotná
nebo v čajových směsích při chorobách
močového měchýře a močových cest,
při močových kamenech a písku, při
revmatismu i vodnatelnosti.
Spolu s kořeny petržele, lékořice
a jalovčinkami je součásti oficinálního
močopudného čaje Species diureticae.
Rovněž je obsažena v urologickém
čaji a v čaji žlučníkovém, ale i
v některých protirevmatických čajových
směsích. Dřívější používání drogy
v lidovém léčitelství k léčení
nemoci hor. cest dýchacích, proti
zahlenění a zevně na vyrážky je
dnes již obsoletní.
Je
pravděpodobné, že používání j. k
léčeni zasahuje až do starověku.
Již ve středověku zaujala pevné
místo v lékařství, které si udržela
dodnes. Hnědočervený odvar z kvetoucí
natě se dříve používal k barvení
vlny; smícháním s kamencem vznikla
barva sírožlutá, se zelenou skalicí
barva zelená.
JÍROVEC
MAĎAL (”KOŇSKÝ KAŠTAN”)
Jírovcovité
Aesculus
hippocastanum L.
Hippocastanaceae
Strom
až 25 m vys., s hustou, klenutou
korunou a s převislými obvodovými
větévkami. Borka je šedohnědá, šupinovitě
až deskovité se odlupující. Mladé
větve jsou hnědoplstnaté a pupeny
tlustě vřetenovité, pryskyřičnatě
silně lepkavé. Listy jsou vstřícné,
dlanitě složené, 5 - 7četné, se
žlábkovitým řapíkem až 20 cm. dl.,
s přisedlými, podlouhle obvejčitými,
vroubkované pilovitými, peřenožilnými,
v mládí vespod červenohnědě chlupatými
lístky. Květenství tvoří přímé,
kuželovité, bohaté laty z vijanů.
Květy jsou v latě většinou obojaké
nebo zároveň také samci, řidčeji
navíc i samici, zřídka jsou celá
květenství jednopohlavná. Květy
jsou šikmo souměrné a s pětičetnými
a volnými obaly. Kalich je nestejně
pětilaločný a korunní lístky přiokrouhlé
obvejčité, se žlábkovitým nehtem
a zkadeřeným, brvitým okrajem, bílé,
dva hor.
větši a se žlutou, později růžovou,
zubatou skvrnou. Tyčinek je 7, jsou
chlupaté, delší než koruna, s bílými
nitkami, se žlutými prašníky a s
červenohnědým pylem. Semeník je
svrchní ze 3 plodolistů, trojpouzdrý,
sametově chlupatý a žláznatý a plodem
je ± zploštěle kulovitá, žlutozelená,
měkce ostnitá, pouzdrosečná tobolka,
s 1 - 3 semeny, jež jsou nepravidelně
mírně stlačeně kulovitá, s leskle
hnědým tuhým osemením a s vel.,
žlutavě šedohnědým pupkem. V.-VI.
V ČSSR se pěstuje ve stromořadích
a parcích a
často zplaňuje, místy se vysazuje
i při okrajích lesů. Roste planě
v podhorském stupni vlhkých lesů
v některých pohořích Balkánského
poloostrova (ve střed. Albánii až
k 41° s. z. s., Epirus a Thesálie
v Řecku, již. Jugoslávie a Preslavský
Balkán v Bulharsku). Je to evropský
endemit, s geograficky nejbližšími
druhy v Himálaji, ve vých. Asii
a v Sev. Americe a zároveň památný
třetihorní relikt. Od středověku
se j. pěstoval např. v Istanbulu,
odkud r. 1588 získal semena Charles
de l‘Ecluse (Clusius), profesor
botaniky na univerzitě ve Vídni,
a vypěstoval z nich v tamní botanické
zahradě první stromy jírovce ve
střed. Evropě. Z ní se j. rozšířil
postupně po značné části Evropy
(na sev. až k 60°). - Drogou jsou
především semena (Semen hippocastani),
jež se sbírají po vypadnutí z tobolek
nebo se z nich vylupují. Zpracovávají
se buď čerstvá, nebo se suší a zpracovávají
pak postupně. Známé je také používáni
kůry (Cortex hippocastani), loupané,
bez horky, asi z tříletých větví.
Drogy jsou bez pachu a s hořkou
chuti. Při dobré organizaci sběru
je jich dostatek. Hlav. účinnou
složkou semen jsou saponiny monodesmosidy.
Jejich počet se odhaduje asi na
30 a jejich směs se nazývá escin.
Aglykony escinu jsou protoescigenin
a baringtogenoi C. Celkový obsah
escinu v droze ze semen se pohybuje
od 2 do 10% (ø 5%). Mimo escin
byly izolovány ještě v menším množství
(0,15 - 0,20%) flavonové glykosidy
s aglykony kvercetinem a kemferolem.
Účinnou složkou kůry je hydroxykumarin
eskulin, alantoin (?) a třisloviny.
V
lidovém léčitelství se používají
drogy z j. (dokonce někdy i pupenů,
listů a květů) v nálevu nebo ve
vývaru proti
horečkám, katarům střev a průjmům,
zevně na zhmožděniny, revmatické
otoky, ischias i jako kosmetický
prostředek ke zjemnění pleti a odstranění
uhrovitosti. Lékařství se
soustřeďuje na venotonický účinek
escinu a eskulinu a předpisuje čisté
izolované látky nebo výtažky z drog
obsažené v hromadně vyráběných léčivých
přípravcích na
křečové žily, hemeroidy, bércové
vředy a vůbec na choroby, jejichž
příčinou je žilní nedostatečnost.
Čisté látky se používají nejen vnitřně,
nýbrž i zevně jako masti. Eskulin
má výrazný účinek na odolnost žilních
stěn a na jejich průchodnost. Účinkem
komplexu látek dochází k normalizaci
patologicky zvýšené permeability
žilných stěn, k zamezeni tvorby
otoků a ke zlepšení stavu celého
žilního aparátu.
Eskulin
se používá také zevně (masti, krémy)
jako filtr proti ultrafialovému
záření. Pro obsah saponinů jsou
vyšší dávky léčiv, obsahujících
účinný komplex látek z jírovce,
pro děti jedovaté. Podle poznatků
a zkušeností z lidového léčitelství
uvedl drogy j. do terapie v r. 1896
francouzský lékař A. Artault de
Vevey. V okrasné parkové kultuře
se pěstuje několik kultivarů, nápadných
růstem, tvarem lístků nebo jejich
zbarvením. K nejpozoruhodnějším
patří však kultivar cv. Baumannii,
s plnými, ale jalovými květy.
JITROCEL
KOPINATÝ
Jitrocelovité
Plantago
lanceolata L.
Plantaginaceae
Vytrvalá
bylina, 10 - 50 cm vys.,
± lysá, vlnatá nebo plstnatá, s
přizemni růžici listů. Listy jsou
většinou vzpřímené, s úzce podlouhlou
čepeli zúženou v pochvovitý řapík,
s 3 - 7 žilkami, podél žilek žlábkovitou,
celokrajnou až oddálené zubatou.
Ze středu listové růžice vyrůstá
několik přímých stvolů, s 5 podélnými
rýhami. Květenství tvoří vrcholový,
± krátce vejcovitý až válcovitý
hustý klas. Květy s podpůrnými,
hnědými a suchomázdřitými listeny
jsou drobné, obojaké, kromě pestíku
čtyřčetné, se srostlými obaly. Kalich
je suchomázdřitý, až do zralosti
plodu vytrvávající a koruna řepicovitá,
rovněž suchomázdřitá, s hnědavými,
k obvodu ± sehnutými cípy. Tyčinky
jsou 2 - 3krát delší než koruna
a semeník je svrchní ze 2 plodolistů,
jednopouzdrý. Plodem je vejcovitá,
± zdřevnatělá, obřízně víčkem se
otvírající tobolka. Semena jsou
2, podlouhlá, černavá, se středovým
pupkem a s vnější vrstvou osemení,
ve vlhku slizovatějící. V.-IX. V
ČSSR hoj.; suché louky, trávníky,
pastviny, písčiny, pole a u cest
z nížiny do hor, místy pospolitě.
Druh roste v Evropě a záp. Asii
(po Himálaj a Tchienšan) a v sev.
Africe. Jako plevel v jetelištích
a na zahradní půdě. Zavlečené roste
po celém světě. Proměnlivost je
značná, nejnápadnější v oděni, ve
tvaru květenství a velikosti rostlin.
- Drogou jsou listy (Folium plantaginis
lanceolatae). Sežínají se srpem
v době, než vyrostou stvoly. Sklízet
se může i několikrát za rok, poněvadž
rostliny po sežnutí znovu obrážejí.
Pův. výhradně sběrová droga se dnes
podle potřeby i pěstuje. U nás byl
vyšlechtěn výnosný kultivar cv.
Svatojánský, s výnosy 30 -40 q/ha.
V SSSR a občas i jinde se sbírá
a pěstuje i
j. větší (P. major), jehož
drogu náš lékopis nepřipouští. Droga
je zelená a nesmí obsahovat zhnědlé
či zčernalé listy; je bez pachu,
chutná slizovitě nahořkle se stahující
pachuti. Přesušená droga se snadno
drolí. Příprava vyhovující drogy
je proto náročná a vyžaduje pečlivost
při sušeni, skladováni i manipulaci
s ni. Značným obsahem slizu patři
listy j. k typickým slizovým drogám.
Sliz se skládá ze směsi arabogalaktanů,
galaktanů a polygalakturonů obsahujících
rhamnózu, arabinózu a galaktózu.
Za hlav. nositele účinku se dnes
obecně považuje glykosid aukubin,
jehož aglykon je antibioticky účinný.
Aukubin je značně nestálý a při
rozkladu způsobuje tmavnuti (hnědnuti
a černáni) nesprávně sušené či ve
vlhku skladované drogy. Droga působí
především příznivě na odměňováni
hor. cest dýchacích a na zanícené
sliznice. Používá se v nálevu samotná
nebo jako součást prsních čajových
směsi.
V
dětském lékařství byl velmi oblíbený
jitrocelový sirup (Sirupus plantaginis)
proti kašli
a jitrocelová cukrátka (pastilky)
proti chrapotu.
Obě tyto lékové formy se u nás vyskytují
už jen zřídka, v záp. Evropě jsou
však stále oblíbené. Čerstvé listy,
popřípadě šťáva z nich vylisovaná
nebo vodný výluh se v lidovém léčitelství
doporučují na
čerstvá poranění i na omrzliny
(antibiotický účinek aglykonu aukubinu!);
pozor však na možnou druhotnou infekci!
Byl prokázán
protizánětlivý, čisticí a granulaci
podporující účinek na poškozenou
tkáň. Piti nálevu z drogy
se doporučuje při chronických
katarech zažívacího ústrojí, především
střev. Pro tuto indikaci
se však dává přednost nálevu ze
semen příbuzného chmelíku blešníkového
(Psyliium afra; bas. Plantago
afra).
Droga-Semen
psyIlii - jsou červenohnědá a silně
lesklá semena, která obsahují až
čtyřnásobné množství slizu ve srovnáni
s listy j. kopinatého. Ch. blešnikový
roste planě ve Středomoří a poskytuje
drogu ponejvíce sběrovou, i když
se občas vyskytne i droga získaná
z pěstování (např. v již. Francii).
Drogu jen o málo chudší na sliz
poskytuje i evropskopředoasijský
ch. písečný (ps. scabrum;
bas. Plantago scabra). Studenovodný
výluh z těchto slizových drog působí
hlav. mechanicky jako výborné přírodní
projímadlo s příznivým účinkem na
sliznici střev. J. má své zasloužené
místo mezi významnými léčivkami
od starověku. První údaje jsou patrné
už u starořeckého lékaře Dioskorida.
Ve středověku byly jitrocelové listy
ceněny skoro jako všelék a používali
je ranhojiči, hlav. na poranění
způsobená sečnými zbraněmi. Jejich
dnešní použiti v lékařství je pochopitelně
omezené, ale nikoli nevýznamné.
JMELÍ
BÍLÉ
Ochmetovité
Viscum
album L. s. l.
Loranthaceae
Jedovatý
keř, Ti dvoudomý, vždyzelený,
hustě trsnatý, 20 - 50 cm vys.,
jako cizopasník v korunách některých
stromů. Stonky jsou vidličnaté,
oblé, snadno lámavé. Při spodině
článků jsou 2 drobné listeny a na
vrcholu článků vstřícné, ± přisedlé,
podlouhle vejčité až kopinaté, tupé,
klínovité, celokrajné a tlustě kožovité
neopadavé listy bez palistů. Květy
jsou drobné, jednopohlavné, s nerozlišeným
obalem, obojí v mističkovité češuli
v trojčetných vidlanech v rozsochách
větví. Lístky okvětí po 2 - 3 ve
dvou kruzích. Samčí květy mají tyčinky
v počtu okvětních lístků. Střed.
květ vidlanu zpravidla větši a šestičetný.
Samici květy se spodním jednopouzdrým
semeníkem, bez rozlišení semenic
a vajíček, jen s 1 - 3 nezřetelnými
zárodečnými vaky. Tvorby plodu se
účastní i češule (lepkavý obal z
viscinu). Uvnitř je tvrdý ”peckovitý”
útvar (”semeno”) vznikající po oplozeni
vaječné buňky z pletiva, obalujícího
zárodečné vaky, v němž jsou 1 -
3 zárodky (klíčky). ”Plody” napodobující
tvarem i velikosti hrachového zrna
bobuli jsou zprvu zelené, pak bolavé
až žlutavé. O jejich rozšiřováni
se starají ptáci. ”Semeno”, přichycené
lepkavým obalem na větvi stromu,
může na světle vyklíčit. Hypokotyl
rostlinky proniká kuželovitou přídavkou
kůrou větve hostitelského stromu
až k jeho dřevu a vytvoří plochý
útvar rostoucí mezi kůrou a dřevem
a vyhánějící do dřeva četné přísavky,
tzv. pohružováky (haustoria), jimiž
čerpá z těla hostitele roztoky minerálních
živin. Druhým rokem po odpadnutí
zbytku ”semene” z vrcholového pupenu
hypokotylu vyroste první dvojice
vstřícných listů. Každoročně přibude
jediný stonkový článek se 2 listy.
II.-IV. V ČSSR dosti hoj.; na jedli,
borovici, smrku a různých listnáčích
z nížiny do podhůří, hlav. na
starých
až přestárlých stromech. Druh s.
l. je rozšířen v Evropě asi k 50°
s. z. s., v Před. Asii, na Kavkaze,
v Himalájí a v jihových. a ve vých.
Asii. Areál je však nesouvislý,
v řadě oblasti jmelí chybí. Nověji
se j. bílé člení na dva druhy, jejichž
rozšíření je vázáno na příslušné
hostitelské stromy. Na různých listnáčích
(kromě buku a ořešáku) roste j.
listnáčové (V: album s. str.)
a na jehličnanech j. jehličnanové
(V. laxum), přičemž jmelí
z jedlí se poněkud liší od jmelí
z borovic a modřínů. První z druhů
chybí např. v Čechách v rozsáhlých
oblastech. Diakritickými znaky druhů
je ještě morfologie ”semen”, počet
zárodků a barva ”plodů”. - Drogou
jsou listnaté a ”bezplodé” konce
mladých větévek obou druhů (Stipes
et folium visci). Droga (výlučně
sběrová) je žlutavě zelená až zelená,
páchne zatuchle, nažlukle a chutná
slizovitě hořce. Hlav. dodavatelem
drogy jsou státy již., střed. a
vých. Evropy. V poslední době se
věnuje obsahovým látkám jmelí značná
pozornost, protože některé prokázaly
v pokusech protirakovinné účinky.
Jsou to především viskotoxiny a
lektiny. Viskotoxiny jsou polypeptidy
složené ze 46 aminokyselin, lektiny
jsou vesměs glykoproteiny schopné
aglutinovat, tj. shlukovat červené
krvinky. Jsou schopné podobně reagovat
i s izolovanými nádorovými buňkami.
Viskotoxiny jsou buněčné jedy se
značnou místní dráždivostí, schopné
vyvolat nekrózy. Protirakovinnou
účinnost mají zmíněné lektiny. Jmelí
obsahuje dále triterpenické kyseliny
(oleanovou, ursulovou), acetylcholin,
propionylcholin a glykosidicky
vázané
látky (např. siringin, pinit, kvebrachit).
V
lidovém léčitelství i lékařství
se jmelí pokládalo za prostředek
ke sníženi vys. krevního tlaku a
k úpravě srdečního rytmu.
Doporučoval se při opatrném dávkováni
vodný výluh drogy. Dnes se tato
indikace mnohdy zpochybňuje. Hromadně
vyráběné léčivé přípravky obsahující
účinné látky z j. se doporučují
(hlav. jako podkožní a nitrožilní
injekce) při léčení specifických
neuritid i artritid. Rovněž se používají
u neoperovatelných nádorů nebo při
pooperační terapii po vyjmutí nádoru.
Nenávratné minulosti patři však
léčení padoucnice, křečí a závrati
výtažky z jmelí.
Budoucnost
jeho účelného využití v lékařství,
především v boji proti rakovině,
je bezvýhradně vázána na výsledky
dalšího všestranného chem. i farmakologického
výzkumu. V úloze léčivky se objevuje
již ve starověku. V důsledku neobvyklosti
výskytu i růstu bylo hlav. v minulosti
opředeno pověrami mnohem víc než
kterákoli jiná léčivá rostlina.
Také používáni j. jako symbolu vánoc
je důsledkem těchto pověr.
|