LEN
SETÝ 
Lnovité
Linum
usitatissimum L.
Linaceae
Jednoletá
bylina, 30 - 100 cm vys., s krátkým vřetenovitým
kořenem. Lodyhy jsou jednotlivé a ± přímé,
nahoře větvené a listy střídavé, přisedlé,
čárkovitě kopinaté, celokrajné, trojžilné
a šedozelené. Květenstvím je vrcholičnatá
lata z vijanů. Květy jsou stopkaté, obojaké,
paprsčité, s volnými obaly. Kališní lístky
jsou vejčité, šiř. blanitě lemované, vpředu
na okraji jemně brvité a korunní klínovitě
obvejčité, blankytně modré, tmavěji žilkované
a při spodině žlutavé, zřídka bílé, růžové
nebo lilákové. Tyčinky (5) jsou spodinami
nitek srostlé, s modrými prašníky. Semeník-je
svrchní z 5 plodolistů, s 5 pravými a 5
druhotnými přehrádkami. Plodem je ± kulovitá,
zašpičatělá, desetipouzdrá, trvale uzavřená
nebo přehrádko- i pouzdrosečná tobolka,
většinou s 10 semeny. Semena jsou podlouhle
vejcovitá, ploše smáčkla, s lesklým, žlutým,
hnědavým až hnědošedým, jemně tečkovaným
osemením, po navlhčení slizovatějícím. VI.-VIl.
V ČSSR se pěstuje hlav. pro stonková vlákna,
zejména v podhůří; někdy zplaňuje. Rostlina
kulturního původu. Výchozím taxonem je snad
jednoletý až vytrvalý len úzkolistý (L.
bienne) rostoucí z ostrovů Makaronésie
přes záp. Evropu, Středomoří, Krym a Kavkaz
do záp. Asie. Největší proměnlivost pěstovaného
Inu se zjistila v jihozáp. a ve Střed. Asii,
kde by tedy mohla být i jeho pravlast. Nejstarší
nálezy lnu (drobná semena, uzavřené tobolky)
jsou z neolitických staveb. V Mezopotámii
a Egyptě se len pěstoval již ve 4. tisíciletí
př. n. l. Kulturou za několik tisíciletí
a pozdějším šlechtěním získal l. setý bohatou
vnitrodruhovou proměnlivost. Dnes se zpravidla
člení na 4 skupiny. Je to convar. crepitans
(tobolky se otvírají přehrádkou i pouzdrosečně);
tzv. lny “hleďáky”, přadné nebo olejopřadné.
K dalším convarietám patří tzv. Iny “slepáky”,
s tobolkami trvale uzavřenými. Je to convar.
elongatum (přadné Iny), convar. mediterraneum
(olejně Iny) a convar usitatissimum
(většinou olejné Iny). - Drogou jsou semena
(Semen lini). Lékopis stanoví semena jen
ze lnu olejných a olejopřadných. Lny olejné
se už u nás skoro nepěstují, droga se dováží
většinou ze SSSR, Indie, Maroka, Argentiny
i USA. Jako droga jsou nejhodnotnější velkosemenné
Iny, s 1 000 zralých semen v hmotnosti 6
- 15 g. Semena pro farmaceutické použití
se musí po vymlácení důkladně přečistit.
Droga je bez pachu, při žvýkání slizovatí
a chutná olejovitě. Semena lnu patří mezi
slizové drogy. V osemení jeho semen je 3
- 6% slizu, který se skládá z rhamnózy,
galaktózy, xylózy, arabinózy a kyseliny
galakturonové. Dále semena obsahují 40%
vysýchavého oleje, se značným podílem nenasycených
mastných kyselin, resp. jejich glyceridů.
Jsou to kys. linolenová (až 65%), linolová
a olejová (asi po 20%); Droga obsahuje dále
20% bílkovin a nepatrné množství (asi 0,3%)
kyanogenních glykosidú - linamarinu a lotaustralinu,
jejichž jedovatost se však vzhledem k formě
použití drogy nemůže projevit.
Nerozmačkaná
droga (proto kyanogenní glykosidy neuvolňují
kyanovodík!) se používá ve studenovodném
výluhu nebo v nálevu jako projímadlo,
jako prostředek proti zánětům zažívacího
ústrojí, především střev, proti zánětům
močových cest a v lidovém léčitelství
i proti zánětům hor.
cest dýchacích a jako kloktadlo (účinek
slizů). Zevně se používá droga jako
součást změkčujících čajů k obkladům a
proti zánětlivým onemocněním pokožky.
Na zanícené rány a nežity se přikládají
teplé obklady z kaše semen, zabalené v mulu.
Jako změkčující a oteplující náčinky se
používají lněné pokrutiny (Placenta seminis
lini), což jsou zbytky semen po vylisování
oleje, upravené do kašovité hmoty. V novodobé
terapii se potvrzuje vynikající účinek souboru
látek lněného oleje, který se získává ze
semen většinou lisováním. Soubor látek se
označuje jako vitamín F, v podstatě to jsou
nenasycené mastné kys. linolová a linolenová.
Působí příznivě na nemocnou pokožku (ekzémy,
popáleniny, lupenka) a vnitřně na choroby
jater, krevní oběh apod., protože snižuje
v krvi hladinu cholesterolu a má i příznivý
vliv při léčení arteriosklerózy věnčitých
tepen. Vitamín F má úzký vztah k tzv. prostaglandinům,
látkám nezbytným pro bezporuchovost metabolismu
v živém organismu. Droga i lněný olej se
uplatňují také ve veterinářství.
Nejvýznamnější
je tradiční využití Inu v textilním průmyslu
a lněného oleje v tukovém průmyslu (mýdla,
barvy, laky apod.).
LEVANDULE
LÉKAŘSKÁ
Hluchavkovité
(pyskaté)
Lavandula
angustifolia Mill.
Syn:
L. officinalis Chaix; L. vera
DC.
Lamiaceae
(Labiatae)
Polokeř,
20 - 60 cm vys., plstnatý, vonný, s vystoupavými
nebo vzpřímenými, ± bohatě větvenými stonky
a s odstálými větévkami. Listy jsou křižmostojné,
kopinaté až čárko vité,-tupé, celokrajné,
s podvinutým okrajem, dol. běloplstnaté,
hor. šedozelené. Květenství tvoři vrcholový,
stihlý lichoklas s pýřitým vřetenem, ze
3 - 8 nahoře sblížených, dole ± oddálených
lichopřeslenů, složených ze 6 - 10 květů
v paždí vejčitě kosníkovitých, zašpičatělých,
žilkovaných, blanitých, hnědě nebo fialově
naběhlých listenů. Květy jsou kratičce stopkaté,
obojaké, souměrné, se srostlými obaly. Kalich
je vejcovitě trubkovitý, šedofialový, s
četnými žláznatými chlupy se silici, krátce
pětizubý, s hor. srdčitým zubem téměř tvaru
víčka. Koruna je nezřetelně dvoupyská, s
dl. trubkou, s cípy pysků přiokrouhlými,
± plochými a stejnými, uvnitř žláznatě pýřitá,
vně běloplstnatá, fialová až nachová. Tyčinky
jsou dvoumocné, přední dvojice delší než
zadní. Semeník je svrchní ze 2 plodolistů,
dospíváním se členící ve 4 části, při spodině
s laločnatým žláznatým prstencem. Plodem
jsou 4 lesklé, hladké tvrdky. VI.-VlIl.
V ČSSR se ojediněle pěstuje v nejteplejších
oblastech jako léčivka nebo okrasná rostlina
(skalnička). Druh roste v evropském Středomoří,
a to ze Španělska až do Jugoslávie; v Bulharsku
a na Krymu není pův. Tvoří součást suchomilných
společenstev na výslunných svazích, v Přímořských
Alpách až do 1700 m n. m., v již. Evropě
i severněji mnohdy zplaněle i zdomácněle,
u nás vz. Pěstuje se v polních kulturách
v mnoha státech všech světadílů pro silici,
méně jaké léčivka a pro ozdobu (v Evropě
nejpozději od 16. stol.). - Drogou jsou
ještě nerozvité květy (Plos lavandulae).
Získávají se sdrháváním nebo odřezáváním
květenství a odrolením květů po usušení.
Droga je jednak sběrová z nalezišť ve Středomoří,
jednak z polokultur a kultur ve Španělsku,
v již. Francii, Itálii, Jugoslávii, Bulharsku,
Maďarsku, SSSR, také v USA, Argentině, Austrálii
a v některých státech na africké straně
Středomoří. Bylo vyšlechtěno několik kultivarů,
u nás např. cv. Krajová, s výnosy 3 až 5
q/ha, což představuje 3 - 5 kg silice. Droga
má kořenný příjemný pach a chutná nahořkle.
Účinnou látkou je silice, v množství podle
původu a kultivaru 1 - 3%. Obsahuje estery
linaloolu (až 60%), především linalylacetát
a dále terpineol, borneol, cineol, geraniol
a další složky, stále nově objevované, diky
přesnějším analytickým metodám. V droze
byly zjištěny také glykosidické sloučeniny
(kumarin, umbeliferon) a blíže neznámé třísloviny.
Droga
se v lidovém léčitelství i lékařství považuje
za mírné, ale účinné
nervinum snižující krevní tlak a s vhodnými
sedativními účinky. Někteří lékaři
pokládají levandulovou drogu za
mírné narkotikum, jež otupuje vnímání, tlumí
reflexy, snižuje tělesnou teplotu a zpomaluje
srdeční činnost. Droga se užívá v
nálevu samotná nebo v čajových směsích a
používá se při neurastenii,
předráždění, migrénách, nespavosti, bušení
srdce, dále při poruchách trávení i jako
mimo dezinficiens močových cest a diuretikum.
Zevně se uplatní jako aromatická a prokrvující
přísada do posilujících koupelí. Droga také
mírně dráždí pokožku, proto se doporučuje
jako lihové mazání
při revmatických a ischiatických potížích.
Vel. význam má levandulová silice v parfumérii
a kosmetice, ve farmacii omezeně jako prostředek
k překrveni a mírnému znecitlivění pokožky
a k její mírné dezinfekci, dále pak k aromatizování
masti a jiných hromadně vyráběných léčivých
přípravků.
Silice
se destiluje z kvetoucí natě různým způsobem,
od pojízdných, často i primitivních destilačních
zařízení (destilováni na místě sběru či
pěstování) až po průmyslové destilační kolony.
Z květů příbuzné l. širolisté (L latifolia;
bas. L spica var. latifolia)
se destiluje tzv. spiková silice, používaná
též v parfumérii. Druh roste ze záp. evropského
Středomoří na Jadran. Kříženci mezi oběma
zmíněnými druhy (L x intermeclia)
skýtají tzv. lavandinovou silici, jež je
výchozí surovinou pro izolaci i polosyntézu
dalších vonných látek. Tomuto účelu slouží
ještě jiné druhy levandulí rostoucí v oblasti
z Madeiry do Indie. Ve starověku i středověku
byly levandulové květy vonnou přísadou do
koupelí. Dnes mají ve farmacii omezený význam
a jsou především surovinou v průmyslu vonných
látek.
LIBEČEK
LÉKAŘSKÝ
Miříkovité (okoličnaté)
Levisticum
officinale W. D. J. Koch
Apiaceae
(Umbelliferae)
Vytrvalá
bylina, 100 - 200 cm vys., s tlustým, větveným,
hnědavým, nahoře kroužkovaným a dole podélně
brázditým oddenkem, který páchne nápadně
po polévkovém koření typu ”maggi”. Z oddenku
vyrůstají dl. rozvětvené, žlutohnědé kořeny.
Lodyhy jsou přímé, tlusté, oblé, lysé, bíle
ojíněné a duté, k vrcholu větvené. Listy
jsou střídavé, masité, lesklé a tmavozelené,
dol. dl., vyšší kratčeji řapíkaté, nejhořejší
krátkými, blanitě lemovanými pochvami přisedlé.
Čepele jsou v obrysu ± trojhranně kosníkovité,
trojené 1 - 2 (3)krát peřenosečné, k vrcholu
lodyh chuději členěné. Ukrojky posledního
řádu vel., kosníkovitě obvejčité a vpředu
hrubě zastříhávaně zubaté, s chrupavčitými
zuby. Květenství tvoří hustý okolík, složený
z 12 - 20 okolíčků na tlustých, hranatě
brázditých paprscích, s obalem i obalíčky.
Květy jsou drobné, obojaké, paprsčité, kromě
pestíku pětičetné, s volnými obaly. Kalich
je nezřetelný a korunní lístky zeleno- až
bledožluté, eliptičné, vně papilózní a na
vrcholu vykrojené. Semeník je spodní ze
2 plodolistů, dvoupouzdrý, na vrcholu s
nadplodním, nízce čihovitým, leskle žlutým,
žláznatým terčem. Plodem je elipsoidní,
ze hřbetu smáčklá, lesklá, lysá, mírně svrasklá
a žlutohnědá dvounažka dělicí se ve zralosti
svisle odzdola ve 2 nažky, jež jsou pětižeberné,
na třech střed, žebrech s nízkým, na okrajových
s vyšším křídlem. VIl.-VlIl. V ČSSR se roztr.
pěstuje z podhůří do hor, hlav. ve venkovských
zahrádkách jako zeleninové koření (kořeny,
listy), řidčeji jako léčivka a občas zplaňuje.
Ve středomořských oblastech již. Evropy
v kultuře snad již od starověku, ve střed.
Evropě od 8. stol, nejdříve v zahradách
klášterů. L. je kulturního původu, za výchozí
se považuje planý druh l. perský (L persicum)
z hor jihozáp. Íránu. Začátky pěstováni
libečku je možno klást do Orientu. - Drogou
je oddenek s kořeny (Radix levistici), sklízený
výhradně z pěstovaných rostlin. Droga je
šedo- až žlutohnědá, na lomu světlá, páchne
kořenně a nasládle, později ostře kořenitě
a nahořkle chutná. Při sběru a další manipulaci
s drogou se mohou u citlivějších osob vyskytnout
alergické vyrážky vlivem furokumarinů obsažených
v droze. L se pěstuje nejen v Evropě, ale
také v USA, po zahradnicku nebo v polních
kulturách. Výnosy jsou značné, až 30 q/ha.
Bylo vyšlechtěno několik výnosných kultivarů,
u nás např. cv. Magnum. Účinné látky jsou
v libečkové silici, již droga obsahuje ±
1%. Obsahuje až 70% ftalidů (laktonů kyseliny
fialové), z nich především n-butylidenftalid,
n-butylftalid a ligustilid, který je výraznou
aromatickou složkou silice. Kromě ftalidů
obsahuje silice terpineol a karvakrol, Z
drogy byly izolovány také furokumariny psoralen
a bergapten. V listech libečku byl nalezen
rutin.
Droga
je výrazně močopudná. V medicíně se používá
samotná nebo v čajových směsích jako výluh,
popřípadě nálev (výluh vlažnou vodou je
účinnější) při zánětech
močového měchýře a močových cest.
V lidovém léčitelství se využívají navíc
karminativni účinky
drogy, řidčeji účinky emenagogní a expektorační.
Zevně se droga přidává do posilujících koupelí.
Obecně se uznává příznivý vliv libečku na
zažívání. Z toho vychází jeho prastaré používání
v kuchyni jako koření. Pro tyto účely se
používají především čerstvé nebo sušené
listy, méně kořeny s oddenky a plody. Dodává
pokrmům výraznou chuť i vůni, nemá však,
bohužel, stále takové rozšíření a oblibu
jako příbuzná petržel nebo celer. Libečkové
koření je vynikající přísadou do polévek,
omáček, při úpravě hovězího a skopového
masa, pikantních zeleninových i masových
salátů atd. Není však součásti známého polévkového
koření typu ”maggi”, i když zejména pachem
čerstvých listů a oddenků na ně upomíná.
Droga se využívá také při přípravě některých
speciálních žaludečních likérů.
Libeček
byl velmi vychvalovanou léčivkou zejména
v období od konce středověku do začátku
novověku, kdy nechyběl v žádném tehdejším
bylináři. Nejstarší spolehlivý údaj je v
nařízeni a výnosech franského krále Karla
I. Velikého (tzv. Capitulare de villis)
pro královské statky z r. 795 a v pozdějším
seznamu rostlin, doporučovaných k pěstování
v královských zahradách (z r. 812), kde
se l. uvádí jako leusticum, libesticum
nebo livesticum.
LICHOŘEŘIŠNICE
VĚTŠÍ
Lichořeřišnicovité
Tropaeolum
majus L.
Tropaeolaceae
Vytrvalá
bylina, u nás v kultuře jednoletá, šťavnatá
a masitá, lysá, s rozvětveným koženém. Lodyhy
jsou ± poléhavé nebo ovíjivými řapíky popínavé,
30 - 200 (300) cm dl., zelenavé, se střídavými
listy, se štítnatou, okrouhlou, mělce vykrajovanou,
laločnatou až celokrajnou čepelí; žilnatina
je dlanitá z 10 žilek, které vycházejí z
mimostředného vetknutí řapíku a konči v
mělkých zářezech okraje čepele. Květy jsou
jednotlivé, úžlabní, stopkaté, 3 - 6 cm
v Ø, obojaké, souměrné, s pětičetnými
a volnými obaly, žluté, oranžové až hnědočervené.
Kalich je korunovitý, ± dvoupyský, střed.
lístek tvoři s dol. částmi dvou sousedních
korunních lístků ústi úzce kuželovité, 2
- 4 cm dl. barevné ostruhy, jež vzniká hlubokým
prohloubením květního lůžka a vytváří nektarium.
Žlázky na jeho vnitřní stěně vylučují sladký,
ale ostře chutnající nektar. Tři dol. korunní
lístky jsou na přechodu do úzkého nehtu
zřetelně třásnité. Tyčinek je 8 (4+4); dvě
střed, chybějí. Jsou vetknuty nitkami do
vrcholu květní stopky. Semeník je svrchní
ze 3 plodolistů, trojpouzdrý. Ve zralosti
se paprsčitě od středu rozpadá ve 3 jednosemenné
nepukavé plůdky, v podstatě tedy nažky,
zprvu s tlustě houbovitým, později zkorkovatělým
a hrubě svrasklým oplodím. V. - X. V ČSSR
se dosti hoj. pěstuje jako letnička pro
ozdobu, v Evropě i jinde patří k velmi oblíbeným
zahradním rostlinám. Pův. v Peru a Kolumbii,
kde roste jako trvalka. U nás ojediněle
z kultury zplaňuje, ale nezdomácňuje. Dnešní
velmi četné okrasné kultivary lichořeřišnice
jsou převážně kříženci, označováni souborně
T. x cultorum. Matečnou rostlinou
drogy mají být rostliny T. majus,
připouštějí se však i rostliny okrasných
kříženců. - Drogou jsou jednosemenné plůdky
(Semen tropaeoli), označované zpravidla
jako ”semena”. Sbírají se postupně, neboť
dozráváni je nestejnoměrné a už nedozrálé
plůdky snadno odpadávají. To znesnadňuje
sběr a zavinuje i trvalý nedostatek drogy.
Pro pěstování jsou proto vhodné jen menší
plochy o rozloze několika a. Semena páchnou
zatuchle, jakoby po bramborách, a žvýkaná
chutnají palčivě ostře. Účinnou látkou je
hořčičná silice (± 0,03%), obsažená nejen
v semenech, nýbrž i v ostatních částech
rostlin, kde je ji však ještě méně. V některých
buňkách pletiv je tioglykosid glukotropeolin
vznikající z fenylalaninu a tioglukózy.
V jiných buňkách je obdobně izolovaně uložen
enzym myrozináza. Po narušení buněk (při
mletí nebo žvýkání) dochází k vzájemné reakci
obou látek, při níž fermentativně vzniká
benzylizotiokyanát (± 90%), D-glukóza a
kyselý síran draselný. Benzylizotiokyanát
působí výrazně bakteriostaticky.
Droga
je účinné dezinficiens
močového měchýře a močových cest.
Odstraňuje akutní
i chronické nákazy působené stafylokoky,
salmonelami a dalšími patogenními mikroorganismy.
Dokonalý účinek se dostaví, uvolni-li se
účinné látky drogy až v tenkém střevě. Proto
se jako lékové formy hromadně vyráběných
léčivých přípravků z l. připravuji granule
nebo dražé, potažené látkami, rozpustnými
až po projiti žaludkem. V lidovém léčitelství
se doporučuje pro tytéž účely užívat šťávu
vylisovanou z čerstvých rostlin nebo salát
připravený z listů. Tyto přirozené lékové
formy léčí s úspěchem také infekce hor.
cest dýchacích. Účinné látky se vylučují
močí, přirozenou střevní mikroflóru neničí
ani ji neochuzují. V léčebné kosmetice se
doporučuje čerstvá šťáva vylisovaná z rostlin
proti vypadávání vlasů a infekcím vlasové
pokožky.
V
Evropě, kam byla lichořeřišnice dovezena
až koncem 17. stol. z Peru, nemá její léčebné
použití dl. tradici. Naproti tomu v Již.
a ve Střed. Americe je její léčivý dezinfekční
účinek známý odedávna. Poupata a mladé plůdky
naložené do octa jsou jednou z mála hodnotných
náhrad pravých kapar neboli kaprlat, tj.
květních poupat středomořského keře kaparo
vniku trnitého (Capparis spinosa,
čel. kaparovníkovité, Capparaceae}.
Z listů l. se připravuje také zdravý a osvěžující
salát.
LÍPA
MALOLISTÁ
Lipovité
Tilia
cordata Mill.
Syn.:
T. parvifolia Ehrh.
Tiliaceae
Strom
až 30 m vys., řidčeji keř, většinou s nízkým,
tlustým kmenem a s hustou, ± kulovitou korunou.
Borka je zprvu hladká a hnědá, později podélně
brázditá a černavá. Mladé výhonky a pupeny
jsou jemně chlupaté, větévky olivově zelené
až červenavé, s čočinkami. Listy jsou střídavé,
dl. řapíkaté, s přiokrouhlou, nesouměrně
srdčitou, špičatou, ostře pilovitou čepelí,
svrchu ± lysou, tmavozelenou, vespod nasivělou,
v úhlech hlav. žilek s chomáčky narezavělých
chlupů. Květenství je vrcholičnaté z vidlanů
v paždí listů, ze 4 až 11 (16) stopkatých
květů; ke stopce květenství přirůstá blanitý,
čárkovitě podlouhlý, síťnatě žilkovaný listen.
Květy jsou obojaké, paprsčité, pětičetné,
vonné, s volnými obaly. Kališní lístky jsou
vejčité, šedozelené a vylučují na svrchní
straně nektar, korunní obvejčitě podlouhlé,
lysé, žlutobílé. Tyčinky jsou v počtu 10
- 30, pětibratré, v 5 zákorunních svazcích.
Semeník je svrchní z 5 plodolistů, pětipouzdrý,
s jedinou čnělkou. Plodem je tenkostěnná,
žebernatá, ± kulovitá, krátce zašpičatělá,
poměrně měkká nažka. VI. - VIl. V ČSSR dosti
hoj.; listnaté lesy, keřnaté stráně, břehy
vod z nížiny do podhůří. Často se vysazuje
v parcích a do stromořadí. Druh roste ze
severových. Španělska, Vel. Británie a již.
Skandinávie na vých. k dol. toku Irtyše,
izolovaně na jihu v Zakavkazsku. Pěstuje
se v Sev. Americe. Drogu skýtá také l. velkolistá
(T. platyphylios; syn. T. grandifolid),
s kuželovitou korunou, v úhlech hlav. žilek
listových čepelí s chomáčky bolavých chlupů,
v květenství jen s 2 - 5 (9) květy, s tlustostěnnými,
dřevnatými, tvrdými nažkami. Kvete ± o 14
dní dříve než l. malolistá a roste u nás
na obdobných stanovištích, většinou však
jen v nižších polohách. Areál druhu je v
podstatě jen jiho- a středoevropský ze severových.
Španělska a jihozáp. Švédska a z Itálie
a Bulharska do záp. Ukrajiny. Drogou bývají
také květenství údajného křížence obou druhů,
tj. l. obecné (T. vulgaris; syn.
T. intennedia), místy i přirozeně
vznikajícího, ale v kultuře hojnějšího než
domnělé rodičovské druhy. - Drogou jsou
květenství (Flos tiliae), sbíraná za suchého
počasí na začátku rozkvětu i s blanitým
listenem. Sběr je většinou obtížný a bez
žebříku, s výjimkou dol. větví, skoro nemožný.
Vzhledem k nebezpečí úrazu nemá květ sbírat
školní mládež. Droga je zelenavá se zlatými
květy, nepřípustná je zahnědlá nebo z překvetlých
květenství s plody. Má slabý medový pach
a sladce slizovitě chutná. Lipový květ je
pro nesnadný sběr stále nedostatkovou drogou.
Dodavateli jsou převážně evropské státy.
Účinnými látkami jsou flavonoidy, silice,
třísloviny a slizy. Ze souboru flavonoidů
byly izolovány: tilirosid (snad hlav. složka
drogy) a další, odvozené od kemferolu a
kvercetinu. Hlav. součástí silice (0,05%)
je farnesol. Tříslovin v květní droze je
poměrně málo. Sliz se skládá z hexóz kyseliny
uronové a metylpentóz. Ve vzájemném poměru
silice a tříslovin spočívá vůně a chuť drogy.
Tento poměr je nevyrovnaný a nevhodný u
cizích, pěstovaných druhů lip, např. l.
stříbrné (T. tomentosa) a l. americké
(T. americana). Droga z nich pocházející
se pozná nepříjemnou, fádní, sladce olejovitou
příchuti.
Lipový
květ je účinný prostředek potopudný,
protizánětlivý, spazmolytický a diuretický.
Používá se při nemocech
z nachlazení jako podpůrné léčivo.
Droga se předpisuje v nálevu slazeném medem
nebo je součástí prsních čajových směsi.
V lidovém léčitelství se kromě toho doporučuje
při chorobách močového
a zažívacího ústrojí. Zevně lze užit
nálev jako kloktadlo nebo jako přísadu do
posilujících koupelí. Výluh z lipového květu
se doporučuje i v kosmetice ke koupelím
vlasů a proti pihám. V lipové kůře (Cortex
tiliae) je hojně tříslovin, dále fraxin
a eskulin. V poslední době se doporučuje
jako choleretikum a antispazmodikum.
Lípa
se mezi léčivkami objevuje až koncem 16.
stol., ale již předtím se doporučovalo dřevěné
uhlí z lípy proti průjmům a střevním potížím.
Dnes je tato indikace obsoletní. Obecně
rozšířen a velmi oblíben je lipový čaj stejně
jako ”čistý” lipový med.
LOPUCH
VĚTŠÍ
Hvězdnicovité (složnokvěté)
Arctium
lappa L
Syn.:
Lappa major Gaertn.
Asteraceae
(Compositae)
Dvouletá
bylina, 80 - 180 cm vys., s plazivým, rozvětveným,
masitým, až 60 cm dl. kořenem. Lodyhy jsou
přímé, tlusté, brázdité, s dřeni, bohatě
větvené, vlnatě pýřité a často červenavé.
Listy jsou střídavé, většinou řapíkaté,
s vejčitě srdčitou, tupou, celokrajnou nebo
oddálené jemně chrupavčitě zubatou čepeli,
svrchu sytě zelenou a pýřitou, vespod šedoplstnatou,
později olysávajicí. Dol. listy až s 50
cm dl., hranatým, tlustým, žlábkovitým a
zcela dření vyplněným řapíkem, nejhořejší
srdčitou spodinou čepele ± přisedlé. Květenství
je chocholičnaté, složené z oborů, s dol.
větvemi mnohem delšími než jsou hor. Úbory
jsou koncové, kulovité, 3,5 - 4,5 cm v Ø,
se střechovitým, lysým nebo velmi řídce
pavučinatým zákrovem. Listeny zákrovu jsou
úzce čárkovité, zelené, dole brvitě zubaté,
se žlutou, háčkatou, dovnitř úboru zahnutou
špičkou. Lůžko úborů je štětinkaté, s plevkami.
Květy jsou obojaké, jen obvodové zpravidla
jalové, paprsčité, kromě pestíku pětičetné,
se srostlými obaly. Kalich je nezřetelný
a koruna trubkovitá, pětiklaná, tmavofialová.
Tyčinky jsou souprašné. Semeník je spodní
ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plodem je
obvejcovitě podlouhlá, ± smáčklá a rýhované
svraskalá, černá nažka, na vrcholu s víceřadým
chmýrem z jednoduchých paprsků. VIl. až
IX. V ČSSR dosti hoj.; pustá místa, skládky,
rumiště, hráze, palouky, pastviny, příkopy,
štěrkoviska, suti, u cest a u plotů, někdy
v luzích a při potocích z nížiny do podhůří.
Nápadný průvodce vyhnojených půd v blízkosti
sídlišť na výslunných stanovištích. Druh
roste v celé Evropě kromě krajního sev.
a v mírném a subtrop. pásu Asie. V Evropě
snad jako archeofyt. Zavlečené v Americe.
- Drogou jsou kořeny (Radix bardanae). Dnes
se připouštějí i kořeny dalších, vzhledem
podobných druhů, tj. l. menšího (A. minus),
l. plstnatého (A. tomentosum) a l.
hajního (A. nemorosum), i některých
jejich kříženců, tj. A. x nothum (=A.
lappa x A. minus), A. x cimbricum (= A.
lappa x A. nemorosum) a. A. x ambiguum (=
A. lappa x A. tomentosum). Droga se
dnes získává většinou z jednoletých, méně
z dvouletých kultur lopuchu většího. Pro
sběr jakostní drogy je výhodný podzim 1.
nebo jaro 2. roku vegetace rostlin. Někdy
se doporučuje účinné složky drogy před sušením
”stabilizovat” ponořením kořenů na několik
min. do vroucí vody nebo na ně působit v
uzavřeném prostoru (např. v kovové krabici
s víkem či v sudu) alkoholovými párami.
Droga je tmavohnědá, podélně zvrásnělá,
lehce lámavá, na lomu světlá a s tmavšími
soustřednými paprsky a řídkou dření. Je
bez pachu a chutná zprvu slizovitě nasládle,
později hořce. Droga se získává sběrem kořenů
z planých rostlin nebo z kultur, které se
v současnosti k získávání drogy zakládají.
Výnosy z vhodně založených polních kultur
jsou ± 20 q/ha. Ve vel. se lopuch pěstuje
hlav. v Belgii, Itálii, obou německých státech
a ve Francii, u nás a jinde jen omezeně.
Účinné látky drogy nejsou dosud zevrubně
známé. Droga obsahuje asi 14 polyacetylenických
sloučenin, s výrazným baktericidnim a fungicidním
účinkem. Tyto sloučeniny jsou velmi nestálé
a jsou obsaženy hlav. v čerstvých kořenech
(proto je doporučovaná stabilizace drogy
výhodná!). Dále obsahuje triterpenoidní
glykosidy, sliz a inulin (40 - 50%). Pozoruhodná
je přítomnost horčin lignanového typu, např.
arktigeninu, dalších lignanů a jejich glykosidů.
Použiti
drogy je v lidovém léčitelství i lékařství
rozsáhlé. Účinkuje příznivě při
poruchách tráveni, např. při gastritidách
a vředové chorobě jako podpůrné léčivo.
Působí dezinfekčně, močopudné a potopudně,
v novější době se uplatňuje jako perorální
antidiabetikum při začínající cukrovce.
Nejvhodnější lékovou formou je nálev drogy
samotné nebo v čajových směsích. Zevně se
doporučuje pro přípravu koupelí na obtížně
se hojící rány, ekzémy, furunkulózu apod.
Obsoletní je její používáni při léčení ”pohlavních
nemocí. Nověji se opět propaguje její používání
v kosmetice do vlasových vod a ke kloktání
při zánětech v dutině ústní.
Drogu
doporučoval již starořecký lékař Dioskorides
na močové a zažívací choroby. Ve středověku
se jí přisuzoval značný význam při léčení
pohlavních chorob. Známé je také použití
čerstvých kořenů l. v potravinářství jako
zeleniny. V Japonsku a Čině se pro tento
účel pěstuje A. lappa var. edule
(bas. Lappa edulis). Ve Francii a
Itálii se mladé listy l. místy upravuji
na salát a kořeny se připravují na způsob
chřestu.
|