NÁPRSTNÍK
VLNATÝ 
Krtičníkovité
Dígitalis
lanata Ehrh.
Scrophulariaceae
Jedovatá
dvouletá, zřídka vytrvalá bylina,
40 - 150 cm vys., v prvém roce jen s přizemní
růžici listů, ve druhém s květonosnou lodyhou,
jež je jednoduchá, ztuha přímá, často nachově
naběhlá, ± lysá. Listy jsou střídavé, s
podlouhle kopinatou, ± celokrajnou čepelí,
přízemní a dol. lodyžní v úzce křídlatý
řapík sbíhavé, střed. krátce řapíkaté a
nejhořejší ± srdčitou spodinou přisedlé,
všechny brvité, s obloukoběžnou žilnatinou.
Květenství tvoři hustý, kuželovitý, štíhlý
hrozen se žláznatým a ± plstnatým vřetenem,
dole někdy větveným. Květy jsou obojaké,
souměrné, se žláznatými stopkami‘a se srostlými
obaly. Kalich je krátce zvonkovitý, žláznatě
bělovlnatý, s 5 nestejnými kopinatými zuby.
Koruna je baňkovitě trubkovitá, ± dvoupyská,
s hor. pyskem mělce dvoulaločným, huňatá,
bežová, okrově žlutá až načervenale nahnědlá,
uvnitř hnědě nebo fialově mřížkované žilkovaná.
Tyčinky jsou dvoumocné, žluté, přední kratší
než zadní. Semeník je svrchní ze
2 plodolistů, dvoupouzdrý, s příčnou přehrádkou,
při spodině s nektarovým prstencem. Plodem
je vejcovitá, ostře zašpičatělá, přehrádkosečná,
v kalichu uzavřená, dosti pevná tobolka.
Semena jsou četná, drobná, ± nepravidelně
hranatá, člunkovitě vyhloubená, se skořicově
hnědým, jemně ďubkatým osemením. V. - Vll.
V ČSSR se pěstuje jako léčivka v teplých
oblastech i na několikahektarových výměrách.
Druh roste roztr. na výslunných místech,
v lesních světlinách, řídkých křovinách
a na pasekách ze sev. Jugoslávie, již. Maďarska
a již. Rumunska do Řecka, Bulharska a evropského
Turecka, a to z pahorkatiny do hor. Z kultury
zplaňuje, ale málokdy zdomácňuje (Maďarsko,
Rakousko). Jako léčivka téměř úplně vytlačil
n. vlnatý dříve výhradně používaný a pěstovaný
n. červený (D. purpurea), který se
dnes jen omezeně zpracovává pro farmaceutické
účely, např. v NDR a SSSR. N. červený, nápadný
hustým jednostranným hroznem nachových,
uvnitř temně skvrnitých květů, roste planě
v atlantské záp. a již. Evropě a zasahuje
vz. do nižších horských poloh ve střed.
Evropě; v českých zemích snad (?) pův. jen
v sev. Čechách ze Smrčin do Jizerských hor.
V Krkonoších a dále na vých. i jinde jen
z kultury (okrasná rostlina) zplanělý a
± zdomácnělý. Jiné druhy rodu Digitalis
(± 25 druhů) nejsou podle průzkumu
pro terapii významné. - Drogou jsou listy
přízemni růžice (Folium digitalis lanatae),
sklízené v 1. roce vegetace, dnes výhradně
z pěstitelských ploch. Počátky pokusů s
pěstováním n. vlnatého byly zaznamenány
již ve 30. letech ve Švýcarsku. Dnes se
pěstuje ve všech státech Evropy s rozvinutým
farmaceutickým průmyslem. Bylo vyšlechtěno
několik kultivarů s vyšším obsahem kardioaktivních
glykosidů, u nás cv. Krajový a cv. Progres.
Obsah lanatosidu C v droze je 0,3%. Droga
je světle zelená, bez pachu, s nepříjemně
horkou chutí. Účinnými látkami jsou kardiotonické
glykosidy, prudce jedovaté, proto postup
léčení a dávky určuje výhradně lékař. Z
náprstníkových glykosidů jsou pro terapii
nejdůležitější digoxin, digitoxin, acetyldigitoxin,
lanatosid C a dezacetyllanatozid C. Vzájemně
se liší v rychlosti, s jakou nastupuje jejich
účinek, a v době, po kterou trvá.
Náprstníkové
glykosidy jsou pro léčení srdečních chorob
a nedostatečnosti oběhu krevního z nich
vyplývající zcela nenahraditelné. Proto
droga, z niž se izoluji, je významná farmaceutická
surovina. Používají se k
léčení srdeční nedostatečnosti v nejširším
pojetí, např. při nedomykavosti chlopní,
poruchách srdečního rytmu, poruchách oběhu
krevního a chorobách, které vznikají z nedostatečné
činnosti srdečního svalu. Určitou
nevýhodou náprstníkových glykosidů je jejich
zadržování v srdečním svalu. Jejich kumulací
mohou při dlouhodobém užíváni vznikat i
otravy, a proto se jim předchází tím, že
se dočasně nahradí náprstníkové glykosidy
jiným, nekumulujícím léčivem, např. glykosidy
z hlaváčku jarního. Droga samotná se v terapii
neužívá, používají se pouze z jejich glykosidů
hromadně vyráběné léčivé přípravky. Proti
droze mají nespornou výhodu především v
možnosti volby některého z nich i v přesném
dávkování.
N.
červený byl známý prostředek proti vodnatelnosti
již ve staroirském lidovém léčitelství.
Pro moderní lékařství ho objevil anglický
lékař William Withering ve druhé polovině
18. stol., ale teprve v 19. stol. začali
lékaři náprstníkové glykosidy cílevědomě
používat při terapii srdečních chorob.
|