OCÚN
JESENNÍ 
Liliovité
Colchicum autumnale
L.
Liliaceae
Jedovatá vytrvalá
bylina, se stonkovou (bazální), hruškovitou až vejcovitou, hluboko v půdě uloženou hlízou,
na spočine s náhradními (svazčitými) kořeny. Rostlina kvete na podzim, plodná je zjara.
Hlízu obaluje blanitá hnědá šupina, kterou tvoří pochva nejdolejšího listu loňské rostliny.
Z pupenu uloženého po straně hlízy vyroste v létě kratičký podzemní stonek, na něm šupinovité
základy podzimních květů a jarních listů. Na podzim vyrostou 1 - 3 bledě fialově nachové
květy. Jsou obojaké, paprsčité, trojčetné, s nerozlišeným, srostlým obalem, s prodlouženou
trubkou a nálevkovitým, svrchu pýřitým, šesticípým okvětím (3 + 3). Tyčinky (3 + 3) s
oranžově žlutými prašníky jsou vetknuté v ústí okvětní trubky. Semeník je svrchní ze 3
plodolistů, srostlých jen v dol. polovině, s četnými vajíčky na středoúhlých semenicích;
je až na spodině okvětní trubky a proto ± hluboko pod povrchem půdy. Po opylení a oplození
se krátký podzemní stonek během podzimu a zimy prodlužuje a jeho nejdolejší část tloustne
v novou hlízu, uloženou těsně vedle staré. Zjara vyroste ze stonku růžice 4 - 5 bezřapíkatých,
šir. kopinatých, plochých, celokrajných, masitých a až 40 cm dl. listů, mezi nimiž je
podlouhle vejcovitá, špičatá, měchýřkovitě nadmutá, tence kožovitá přehrádkosečná tobolka.
Semena jsou ± kulovitá, matná, hnědá až černohnědá, jemně důlkatě tečkovaná a velmi tvrdá.
Jarní i podzimní rostliny jsou 5 - 40 cm vys. VIII. - X. V ČSSR dosti hoj., místy však
chybí; vlhké, hlav. přihnojované, zaplavované a sečené louky, slatiny a olšiny z nížiny
do podhůří. Druh roste v Evropě z Irska a Vel. Británie do Polska a záp. Ukrajiny a ze
sev. Španělska do Bulharska a evropského Turecka. V pohořích ojediněle až do alpínského
stupně. - Drogou jsou prudce jedovatá semena (Semen colchici), zřídka o málo méně jedovaté
hlízy (Tuber colchici). Zažloutlé, dozrávající tobolky se zjara seberou, nechají volně
rozprostřené dozrát a potom se z nich semena snadno vyklepou. Hlízy se vyrýpávají na podzim
úzkým dloubákem, když ocúny kvetou. Odstraní se z nich zbytky loňských a předloňských
hlíz a suší se navlečené na šňůrách nebo rozložené na lískách a pokrájené na plátky. Na
průřezu jsou hlízy ledvinitého tvaru a po usušení mají barvu slonoviny. Drogy ocúnu jsou
bez pachu a mají škrablavě hořkou, odpornou chuť. Jsou výlučně sběrové, s malou poptávkou.
V poslední době přicházejí na trh z Turecka a ze zemí Balkánského poloostrova. Účinnými
látkami jsou prudce jedovaté alkaloidy, kterých bylo zatím izolováno více než 20. Nejznámější
je kolchicin, kterého je v osemení 0,2 - 0,6% a semena jsou na něj nejbohatší. V hlízách
je obsažen především o něco méně jedovatý demekolcin (± 0,4%) a glykoalkaloid kolchikosid.
Kolchicin patři k nejjedovatějším rostlinným metabolitům, jeho smrtná dávka pro dospělého
je již 50 mg! Proto je také jeho upotřebitelnost v terapii značně omezená.
Pokládá se za
účinný prostředek proti dně a akutnímu (nikoli-chronickému) revmatismu,
mechanismus účinku není ale přesně známý. Nikdy se nepředpisuje samotná droga,
nýbrž jen čisté izolované alkaloidy, popřípadě jejich polosyntetické deriváty. Jsou přesně
dávkované v hromadně vyráběných léčivých přípravcích. Vzácnou výjimkou je lihový výtažek
(Tinctura colchici), který se někdy předpisuje do vícesložkových, v lékárně ”magistraliter”
vyráběných léčiv. Kolchicin zabraňuje průkazně dělení buněk, aniž by postihoval jaderné
dělení. Z toho vyplynula snaha využít této vlastnosti k potlačení zhoubného bujení - rakoviny.
Vys. jedovatost kolchicinu však ukázala v tomto směru jeho nepatrnou použitelnost. Jako
vhodnější se jeví 30 - 40krát méně jedovatý demekolcin, používaný s určitým úspěchem proti
myelóze, při léčení nádorů mízních uzlin a rakoviny kůže. Léčení
probíhá pod kontrolou lékaře a při prvních příznacích toxicity (průjmy, nevolnost,
zvracení) je nutno přestat. Je zvláště nebezpečné, že příznaky otravy se projeví až za
několik hod. po požití, kdy je jed již v krevním řečišti.
Známost ocúnu jako
léčivky i jako jedu sahá až do starověku (Středomoří). Vysoká jedovatost však bránila
a brání širšímu uplatnění, jež je stále závislé na objeveni nových, méně jedovatých, ale
účinných polosyntetických derivátů alkaloidů ocúnu.
OMAN
PRAVÝ
Hvězdnicovité (složnokvěté)
lnula helenium
L
Asteraceae (Compositae)
Vytrvalá bylina,
80 - 150 cm. vys., s hlízovitě ztloustlým, rozvětveným oddenkem. Lodyha je tlustá, ztuha
přímá, rýhovaná, jednoduchá nebo nahoře větvená, huňatá až plstnatá. Listy jsou střídavé,
s čepeli přízemních listů vejčitou až eliptičnou, špičatou, znenáhla klínovitě zúženou
v křídlatý, ± dl. řapík, u lodyžních šir. vejčitě kopinatou, srdčitou nebo krátce sbíhavou
spodinou přisedlou, u všech listů svrchu roztroušeně mrtnatou, vespod přitiskle šedoplstnatou,
nepravidelně vroubkovanou nebo tupě zubatou. Květy skládají veliké úbory, 5 - 8 cm v Ø,
jednotlivě na konci listnatých větvi nebo sestavené do volného vrcholového chocholíku.
Lůžko úborů je ± ploché, lysé, bez plevek a zákrov ± polokulovitý, hustě střechovitý z
víceřadých listenů; vnější s listovitým, srdčitým a špičatým, zejména na plodenství lopatkovitě
rozšířeným přívěskem. Květy jsou žluté, se srostlými obaly, v paprsku jednořadé, samicí,
s jazykovitou korunou z kratičké trubky a z úzkého, na vrcholu 3 - 5zubého jazyka, v terči
obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné, s trubkovitě nálevkovitou, pětizubou korunou.
Kalich u obou typů květů je jako nezřetelný lem. Tyčinky jsou souprašné a semeník spodní
ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plodem jsou zakulacené, lysé, podélně proužkované nažky,
na vrcholu s dl. chmýrem ± z 30 jednoduchých, zoubkatě draslavých a na spodině často spojených
paprsků (chmýr vzniká z kalicha). VII.-VIII. V ČSSR skoro od nepaměti pěstovaná trvalka
pro ozdobu, ale i jako léčivka. Dnešní naleziště, zejména v pahorkatině karpatské oblasti
(na Slovensku hojněji), jsou zbytky býv. kultur nebo rostliny z nich zplanělé a zdomácnělé.
Druh je pův., roztr., místy dosti hoj. jen v pohořích z jihových. Evropy do subtropů záp.
Asie. V některých oblastech Evropy, Malé Asii, v Japonsku a Sev. Americe roste zplanělé
z dřívějších kultur nebo jako jejich zbytek (luhy, pobřežní křoviny, vlhké louky, živé
ploty, zanedbané zahrady a parky, u starých hradů, zámků, klášterů; podobně u nás) v nížině
až pahorkatině, mnohdy na obtížně dostupných místech. V Alpách místy až v subalpínském
stupni. - Drogou jsou oddenky s kořeny (Radix inulae), sklizené většinou v druhém roce
vegetace rostlin z kultur. Droga je okrově hnědá, s příjemnou fialkovou vůni (čerstvá
voní po kafru), s kořennou a hořkou chutí. Dnes se oman pěstuje jako léčivka ve Francii,
v Belgii, Nizozemí, NSR, NDR a také u nás, kde se pěstuje vyšlechtěný kultivar cv. Goliáš.
Kultury o. jsou známé i z USA. Účinnou látkou drogy je silice (1 - 3%), jejíž hlav. složkou
vedle azulenu jsou především seskviterpenické laktony, např. alantolakton a izoalantolakton,
jež spolu s dalšími laktony dobře krystalizují, a byly proto uváděny jako jednotná látka
a nazvány helenin nebo také omanový kafr. Z drogy byl dále izolován triterpen friedelin,
dammaradienol, barevné fytomelaniny a 45% inulinu, který se z drogy také izoluje.
Silice působí
tišivě a expektoračně při zánětech hor. cest dýchacích, větši dávky účinkuji příznivě
na zažívání a mají i anthelmintickou účinnost. Droga se užívá v nálevu samotná
nebo v čajových směsích a je i surovinou k výrobě některých hromadně vyráběných léčivých
přípravků. Uplatňuje se při úporném kašli a zánětech průdušek, spojených
se zahleněním. Na odstranění střevních parazitů, hlav. škrkavek, mají být alantolaktony
účinnější než chemicky blízký santonin, obsažený v úborech pelyňku cicvárového (Artemisia
cina) rostoucího planě na stepích v sovětské Střed. Asii, jehož droga Flos cinae (Anthodium
cinae) se od nepaměti považuje za klasické anthelmintikum. Nálev drogy o. se dále doporučuje
proti poruchám zažívání jako účinné choleretikum k zlepšení činnosti
jater a zvýšenému vylučování žluči. Droga je doporučována i jako diabetikům. Zevně
se doporučuje v lidovém léčitelství k dezinfekci úst a na obtížně
se hojící rány.
Ve voňavkářství je
silice součásti některých aromatických kompozic. Nejstarší literární údaj o omanu (vyobrazení)
je z r. 512 v díle Codex Constantinopolitanus. O. se pěstoval pravděpodobně už ve starověku
v Orientě jako kořenná zelenina, stejně i ve středověkém Německu. Spolehlivé zprávy o
využiti o. v terapii jsou až v bylinářích z počátku novověku.
OMĚJ ŠALAMOUNEK
Pryskyřníkovité
Aconitum napellus
L sp. aggr.
Ranunculaceae
Jedovatá vytrvalá
bylina, v ČSSR chráněná, s řepovitě ztloustlými, černohnědými kořenovými hlízami, spojenými
většinou po dvou (matečná a dceřiná hlíza) krátkou větvi ± plazivého oddenku. Z vrcholového
pupenu dceřiné hlízy vyroste v příštím roce nová rostlina. Lodyha je přímá, 40 - 150 cm
vys., lysá nebo ± kadeřavě pýřitá. Listy jsou střídavé, dol. řapíkaté, střed. a hor. ±
přisedlé, dlanitosečné, s 5—7 ± kosníkovitými, 2krát zastříhávaně zubatými úkrojky a s
šir. podlouhlými až čárkovitými cípy. Květenství tvoří ± hustý, zpravidla jednoduchý,
zřídka rozvětvený hrozen. Květy jsou obojaké, souměrné, s ± pětičetnými, volnými obaly,
fialové nebo modré. Kalich je korunovitě zbarvený, po odkvětu opadavý, s hor. lístkem
ve tvaru přílby, širší než vys., a korunní lístky jako medníky, s obloukovkou stopkou,
na konci hlavatě zakončené a ukryté v přílbě. Tyčinky jsou četné a gynaeceum ze 2 - 3
lysých plodolistů (i na břišním švů). Plodem jsou měchýřky, v mládí rozpřažené, každý
s 10 - 16 nepravidelně trojhrannými, na hranách křídlatými a na ploškách hladkými nebo
jemně svraskalými semeny. VI. - VlIl. Z blízce příbuzných zástupců souborného druhu, většinou
evropských endemitů, odlišných zejména tvarem hlízy, stavbou a oděním květenství, tvarem
přilby, medníků a listenců, rostou v ČSSR roztr. z Beskyd do Tater o. tuhý (A. firmum)
a o. horský (A. callibotryon) z Krušnohoří do Jeseníků, oba na podobných stanovištích
(nivy, kamenité svahy, zarůstající suti, u potoků, často pospolitě na dusíkem obohacených
pastvinách a u salaší v horském až subalpínském stupni). Areály obou druhů jsou v horských
oblastech ve střed. a jihových. Evropě. Vlastní A. napellus s. str. u nás asi neroste.
Je rozšířen ze záp. Evropy (Vel. Británie) nejdále do vých. Rakouska. Druhým souborem
druhů, jež mohou poskytovat léčivou drogu, je o. pestrý (A. variegatum sp. aggr.).
Od předchozího souboru se liší kulovitou hlízou, háčkovitě zahnutým koncem medníků, přílbou
vyšší než šir. a semeníky (3 - 5) na břišním švu brvitými. VII - IX. V ČSSR jen vlastní
druh o. pestrý (A. variegatum); roztr. v celém státě (vlhké lesy, křovinaté stráně
a u potoků z nížiny do hor). Endemit pohoří střed. Evropy zasahující až do střed. Itálie,
Bulharska a záp. Ukrajiny. - Drogou jsou matečné i dceřiné hlízy (Tuber aconiti) pocházející
pouze ze sběru na přírodních lokalitách z oblasti Alp, Karpat a Balkánu. Hlízy se vyrýpávají
úzkým, pro tento účel uzpůsobeným rýčem. Drogou jsou již před sušením na koláčky rozřezané
hlízy ± 2 cm v Ø a několik mm tlusté, tmavě až světle hnědavé, s význačnou kresbou
vodivého pletiva, bez pachu, s chutí ostře škrablavou, vyvolávající pocit dušení. Účinnými
látkami jsou prudce jedovaté alkaloidy (1 - 3%), z nichž nejznámější i nejúčinnější je
akonitin (smrtná dávka pro dospělého je 3 - 6 mg!). Kromě akonitinu byly
izolovány další alkaloidy, např. akonin, benzylakonin, hypakonin, hypakonitin, mesakonin,
napelin, songorin a další. Drogy evropské provenience obsahují většinou aporfinový alkaloid
magnoflorin. Akonitin je prudký nervový jed. Již zevní použiti způsobuje po citelném
podráždění (svědění, pálení) úplnou anestézii, což platí po požití toxických dávek pro
celou nervovou soustavu. Tělesná teplota klesá a nastává smrt zadušením. Proto je jednotlivá
dávka akonitinu v pilulkách nebo tabletách jen 0,0001g!
Používá se při
terapii neuralgických bolestí, např. zánětu trojklanného nervu, chronických zánětech kloubů
a výjimečně jako prostředek pro snížení horečky. K zevnímu znecitlivění se akonitin
používá jen výjimečně jako 2% mast, omezeně též ve stomatologii V lidovém léčitelství
se omějová droga nemohla pro vys. jedovatost uplatnit.
Zato však již od
starověku patřila do jedového arzenálu travičů, také ale ke trávení škodné i do jedovatých
směsi k napouštěni hrotů šípů a oštěpů u domorodců některých oblastí Indie, Nepálu a Bhútánu
(např. o. prudký, A. ferox). O zavedení drogy do terapie se zasloužil až koncem
18. stol. vídeňský lékař Anton Stoerck. Jeho příjmení se také objevilo v latinském pojmenování
omějů (A. x stoerckianum). Léčba omějovými alkaloidy je už vzácná a nemyslitelná
bez dozoru lékaře.
Ostropestřec mariánský
Hvězdicovité
Sllybum marisnum
Ostropestřec je prastará
léčivá rostlina, která se těšila zvláštní pozornosti zejména v 16. století. Původem je
ze Středomoří, u nás se pěstuje v zahrádkách nebo roste divoce na rumištích a kamenitých
stráních. Je to jednoletá, velmi pichlavá bodlákovitá rostlina vysoká jeden až jeden a
půl metru, podobá se benediktu lekařskému. Ze svazkovitého kořene vyrůstá přímá, dole
hustě, nahoře řidčeji olistěná lodyha s dření. Pevné, střídavé, přisedlé, ostře zoubkované,
chobotnatě laločnaté listy mají na okrajích pichlavé ostny a jsou bíle mramorované. Jednotlivé
ostnaté, hákovitě zahnuté koncové úbory se štětinatým lůžkem a s trubkovitými květy mají
světle až tmavě červenofialovou barvu. Plodem je nažka s asi 1,5 až 2 cm chmýrem, který
jí umožňuje létat. V jednom úboru se nachází kolem sta plodů. Kvete podle oblastí od července
do září. Plodem jsou nažky. Sbíráme semeno před dozráním (Cardui mariae fructus) od srpna
do září. Semeno ostropestřce obsahuje silici, hořčinu a biogenní aminy. Účinné látky jsou
bezprostředně pod osemením, proto se užívá semeno se slupkou.
Působí hojnější
tvorbu žluči, protihorečnatě a tlumí činnost sympatiku. Používá se při zánětu
jater, žloutence, žlučníkových kaméncích, onemocnění dvanácterníku regeneraci cév, regeneraci
jaterních buněk, křečových žilách, hemeroidech a bércových vředech. Nálev z natě
s kořeny užíváme při léčbě hemeroidů. Ve farmaceutickém
průmyslu se z něj připravují různé preparáty, které se uplatňují při léčbě chorob jater
a žlučníku. Předpisují se na podporu tvorby a vylučování žluči a na obnovu jaterní tkáně.
Lidově se používají rozdrcené nebo rozkousané plody jako lék při
poškození jater, žlučníkových kamenech, kolikách a chorobách sleziny, v dávce
čtyřikrát až pětkrát denně po jedné kávové lžičce při jídle s dostatečným zapitím tekutinou.
Pro zlepšení funkce jater a žlučníku se dělá také čaj míchaný
z plodů ostropestřce mariánského s natí máty peprné ve stejném poměru. Během
užívání je nutné dodržovat dietu, nedoporučuje se pít mléko, alkoholické nápoje a jíst
dráždivá jídla. Léčba má být dlouhodobá.
|