SATUREJKA
ZAHRADNÍ 
Hluchavkovité (pyskaté)
Satureja hortensis L.
Lamiaceae (Labiatae)
Jednoletá, řidčeji ozimá bylina, s rozvětveným kořenem, 10 až
35 cm vys., silně aromatická. Prýty jsou pýřité, s chlupy i vel. žlázkami, tmavozelené
až fialově naběhlé. Lodyha odzdola často dřevnatí, z uzlin se hustě větví, takže prýty
tvoří šir. kužel až ± zploštělou kouli. Listy jsou křižmostojné, s krátkým řapíkem a kopisťovitou
až čárkovitou, celokrajnou čepelí. Květenství tvoří jednostranné koncové lichoklasy z
oddálených 2 - 5květých lichopřeslenů. Květy jsou obojaké nebo jen samicí (na různých
jedincích), souměrné, se srostlými obaly. Kalich je zvonkovitý, do poloviny rozčleněný
v kopinaté zuby, pýřitý, želený nebo fialový a koruna je dvoupyská, pýřitá, fialová, růžová
nebo bílá. Tyčinky jsou dvoumocné, přední delší než zadní. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů,
dokonale čtyřdílný. Plodem jsou 4 vejcovité, 1 - 1,5 mm dl., šedozelené až tmavohnědé
a hladké tvrdky. VII - IX. V ČSSR se místy pěstuje na zahrádkách pro koření a v menším
rozsahu v polních kulturách malých výměr na léčivou drogu nebo i jako medonosná rostlina.
Druh roste ve Středomoří (ze Španělska přes Jugoslávii do Řecka a dále přes oblasti kolem
Černého moře do Iránu); v Bulharsku a evropské části Turecka není však pův. Dosti hoj.;
skalnaté svahy, suti a kamenná moře, jedna z hlav. složek vždyzelených macchií. Na mnoha
místech v již. a ve střed. Evropě, v Před. Asii, v Indii, Kapsku a Sev. Americe jen zplaněle
(pustá místa, okraje polí, náspy železnic a silnic). Po mnoho let se udržuje samovýsevem.
Nejstarší kultury s. byly nejspíš v Itálii, ve střed. Evropě se pěstuje jako koření a
léčivka od 9. stol.; rozšířila se hlav. z klášterních zahrad. Dnes se pěstuje v Evropě,
kromě sev. oblastí, a v příhodných oblastech jiných světadílů především pro potravinářské
účely. Na léčivou drogu nebo kořeni se sbírají a místy i pěstují i jiné druhy, zejména
s. horská (S. montand) a s. klínolistá (S. cuneifolia), obě z pobřežních
oblastí evropského Středomoří. - Drogou je nakvétající nať (Herba saturejae). Nesmí obsahovat,
dol. zdřevnatělé části lodyh. Někdy, zejména u vzrostlých porostů v oblasti přírodního
výskytu, se odřezávají jen bohatě olistěné nakvétající vršky natě. Droga si zachovává
přirozenou barvu listů i květů, silně kořenně voní a má pálivou, ostrou, na pepř upomínající
chuť. Na trhu drog pochází značná část zboží ze sběru z přírodních porostů (Středomoří),
zbytek z pěstitelských ploch (např. z balkánských států). Hlav. účinnou složkou drogy
je silice ( ± 1%) obsahující karvakrol, p-cymen, tymol, popřípadě pulegon jako charakteristické
složky, určující typ i často původ silice. V hranicích druhu existuje zřejmě několik typů
odlišných silici, které se liší v hlav. složkách silice. Složení silice ovlivňuje i nadmořská
výška naleziště saturejky. V rostlinách s. dvoukvěté (S. biflora) rostoucí ve výšce
± 700 m n. m. se zjistila silice kafrového typu, ve výškách mezi 1 500 až 2 000 m silice
citralového typu a nejvýše, kolem 2 500 m, pulegonového typu. Kromě silice obsahuje droga
triterpenické kyseliny ursulovou a oleanolovou, flavonoidní glykosidy, hořčiny a třísloviny.
Složky silice působí antisepticky a upravují
poruchy zažívání, potlačují nežádoucí kvasné pochody v zažívacím ústroji a zánětlivé procesy
na sliznicích. Tříslovinami působí adstringentně. Droga se používá v lékařství
i lidovém léčitelství samotná, v čajových směsích nebo v hromadně vyráběných léčivých
přípravcích při akutních gastroenteritidách, provázených průjmy,
při ztrátě chuti k jídlu a také proti zánětlivým chorobám hor. cest dýchacích.
Z čerstvé natě především, ale i z drogy se destiluje silice s šir. použitím hlav. v potravinářství.
Samotná drcená droga se podobně jako u nás známá majoránka používá také jako koření, zvláště
do uzenářských výrobků a při přípravě mas.
Klasickým kořením je s. pro úpravu polévek a příloh z luštěnin, hlav.
fazolí a bobů (odtud její německý název Bohnenkraut). Jako koření a léčivka je známa od
starověku, její pěstování doporučoval franský král Karel I. Veliký (768-814), ve středověku
se hoj. pěstovala v klášterních zahradách a později v selských zahrádkách. Její význam
v lékařství i potravinářství je od těch dob trvalý. U nás se většinou pěstuje kultivar
cv. Pikanta, povolený v r. 1981 pro potravinářské účely.
SEDMIKRÁSKA
OBECNÁ (“CHUDOBKA”)
Hvězdnicovité (složnokvěté)
Bellis perennis L.
Asteraceae (Compositae)
Vytrvalá bylina, lysá nebo mrtnatá, 5 - 20 cm vys., s krátce plazivým,
válcovitým a šikmým oddenkem. Roste v malých trsech. Listy jsou v přizemní růžici, s podlouhle
obvejčitou až kopisťovitou, jednožilnou, vroubkovaně pilovitou, v ± šir. řapík náhle zúženou
čepeli. Ze středu růžice vyrůstá pýřitý, ± přímý stvol, s úborem 10 - 30 mm v Ø.
Zákrov je polokulovitý, dvouřadý, z bylinných, podlouhlých až kopinatých, tuhých a vpředu
brvitých listenů. Lůžko je ± kuželovité, jamkaté, duté a bez plevek. Květy v paprsku jsou
samicí, jazykovité (srostloplátečná koruna 4 - 11 mm dl.), bílé, na špičce často růžové
nebo nachové, jedno- nebo dvouřadé a květy v terči, obojaké, kromě pestíku pětičetné,
s trubkovitou, na okraji pětizubou korunou, s terčem 4 - 5 (10) mm v Ø. Tyčinky jsou
souprašné. Semeník je u obou typů květů spodní, ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plodem
jsou obvejcovité, ± 1 mm dl., pýřité, ze stran smáčklo nažky, s okrajovými žilkami a bez
chmýru. III. - IX. V ČSSR hoj.; trávníky, meze, příkopy, sušší louky, mýtiny, u cest,
často v blízkosti sídlišť a s oblibou na hlinitých podkladech z nížiny do subalpínského
stupně. Druh roste planě na většině území již., záp. a střed. Evropy, zhruba mezi 36°
- 63° s. z. s., na sev. do Dánska, na vých. do Běloruska a na Krym. Zavlečené a zdomácněle
v sev. Evropě, Sev. Americe a na Nov. Zélandě. Sedmikráska kvete brzo zjara, pak znovu
na podzim a v zimě i při mrazech do -15°C bez přerušení, tedy skoro po celý rok, někdy
i pod sněhem. Je velmi oblíbená a jako zcela nenáročná trvalka se pěstuje v zahradách,
parcích i jinde pro ozdobu, především ve vyšlechtěných kultivarech s vel. úbory, v “plnokvětých”
a jednobarevných formách. Okrasné kultivary s. se pěstují jako dvouleté rostliny. - Drogou
jsou úbory (Plos bellidis), sbírané při rozkvětu a za suchého počasí se stopkou dl. do
1 cm. Sbírají se ručně, v zapojeném porostu i hřebeny, podobně jako heřmánek. Suché úbory
se nerozpadávají a uchovávají si přirozenou barvu. Droga slabě medově voní a její chuť,
ostrá a slabě svíravá, se někomu jeví jako nepříjemně dráždivá. Droga je dnes vzhledem
k obtížnosti zajistit sběr na trhu drog téměř nedostupná, a proto se stále méně vyžaduje
a používá. Sběr s. je vhodný pro školní mládež, pro sběrače - profesionály je ekonomicky
málo přitažlivý. Účinné látky drogy jsou nedostatečně známé. Silice je obsažena jen ve
stopách. Z apigeninových derivátů, častých v květech paprsku většiny složnokvětých rostlin,
byl izolován kosmoziin. Z dalších metabolitů byly zjištěny saponiny, třísloviny, stopy
hořčin (?), organické kyseliny zcela obecné, flavonoidy a sliz. Jejich chemická podrobnější
charakteristika chybí.
Droga účinkuje především expektoračně a nespecificky
protizánětlivě. K těmto základním vlastnostem připojilo lidové léčitelství ještě
další. Droga se užívá i jako prostředek proti revmatismu, prostředek
“krev čistící”, krev stavící a zabraňující tvorbě žlučových i ledvinových kamenů.
Tyto další indikace nebyly farmakologicky ověřeny ani potvrzeny. Užívá se v nálevu, samotná
nebo v čajových směsích pro zlepšeni vzhledu čajů. Nejčastěji se doporučuje k léčení chorob
hor. cest dýchacích a k usnadnění odkašlávání (saponiny). Dále v rekonvalescenci
po zápalu plic k celkovému zlepšeni stavu nemocného. Doporučuje se k léčení revmatických
obtíží, k ulehčení menstruačních potíži, k vnitřní léčebné kúře proti trudovitosti kůže
a nežitům (“krev čistící” účinky). K podobným účelům používá výtažek z čerstvých úborů
s. i homeopatie. Zevně jako přísada do koupelí k odstranění rozmanitých kožních onemocnění,
proti vředovitosti a k urychlení hojení ran a k jejich ochraně před zanícením. Lidové
léčitelství doporučuje i obklady z napařené drogy na krevní podlitiny a namožené svaly.
Listy jarních rostlin sedmikrásky se upravuji jako salát, popřípadě se
z nich dělá špenát nebo se přidávají do zeleninových jarních polévek. Droga se používá
už od pozdního středověku. Dnes ztrácí postupně význam i v lidovém léčitelství a v lékařství
je ji možno považovat za obsoletní.
SLÉZ LESNÍ
Slézovité
Malva sylvestris L.
Malvaceae
Dvouletá až vytrvalá bylina, 20 - 120 cm vys., s vřeteno vitým kořenem,
± lysá až chlupatá, s jednoduchými i chomáčkovitými chlupy a v pletivech se slizovými
idioblasty. Lodyha je vystoupavá až přímá, s řídkou dření. Listy jsou střídavé, přizemni
dl., lodyžní krátce řapíkaté, s okrouhle ledvinitou, srdčitou a dlanitoklanou čepelí s
5 (3 - 7) okrouhlými až vejčitě trojhrannými a nepravidelně vroubkovanými laloky. Květy
jsou většinou po 2 - 6 (15) v úžlabí listů na odčlánkovaných stopkách (perikládium), obojaké,
paprsčité, ± pětičetné, s volnými obaly. Pod kalichem je kalisek ze 3 volných, úzkých
lístků. Kališní lístky jsou v dol. 2/3, srostlé a korunní
nehetnaté, podlouhlé až obvejčité, vpředu hluboce vykrojené, bolavé až růžové a tmavěji
žilkované. Tyčinky jsou četné, jednobratré; hor. část nitek je rozdvojená, každá s 1 prašným
váčkem, dol. části srůstají v trubku. Semeník je svrchní, terčovitý, ze 6 - 12 plodolistů.
Plod je kotoučovitý, poltivý, jednoplodolistové plůdky se oddělují od střed. sloupku.
Dílčí plůdky jsou hnědé až černé, nepukavé, síťnatě dolíčkaté. VI. - IX. V ČSSR roztr.
až dosti hoj.; pastviny, návsi, suché louky, rumiště, pustá místa, u cest a plotů v nížině
až pahorkatině teplejších oblasti, častěji v českých zemích, na Slovensku hlav. na jihu.
Areál druhu je evropsko-západoasijský, jedná se však většinou o druhotné rozšíření zdomácněním.
Původ. snad jen na skalních stepích ve vých. Středomoří nebo spíše na pouštích záp. Asie,
ačkoli i ve střed. Evropě druh vstupuje leckde do pův. společenstev. Zavlečené ve všech
světadílech. I když se sbírá na drogu i planě rostoucí s. lesní a také s. přehlížený (M.
neglecta), pro farmacii je důležitý především s. maurský (M. mauritiana; syn.
M sylvestris subsp. mauritanica) rostoucí planě ze Středomoří do subtrop.
Asie. Jeho rostliny mají v úžlabí listů až 15 květů, laloky čepelí jsou zubaté, korunní
lístky temně červeně fialové, s ještě tmavšími žilkami. Pěstuje se jako léčivka v Evropě
již několik stol. a ojediněle zplaňuje. Místy se pěstuje na zahrádkách jako okrasná a
zároveň léčivá a medonosná rostlina. Pro produkci drogy byl u nás vyšlechtěn kultivar
cv. Krajový. - Drogou jsou listy (Folium malvae) nebo květy (Flos malvae). Sbírají se
jen z pěstovaných rostlin. Pěstitelské plochy jsou převážně malé, protože sběr je ruční
a časově náročný. Listy se sbírají i s řapíky a vybírají se jen nepoškozené, nenapadené
rzí slézovou (Puccinia malvacearum). Květy se postupně, tak jak nakvétají, sbírají
i s kalichy a volně se ukládají do sběrových košů. Při sběru pozor na včely a čmeláky!
Přednost mají plnokvěté kultivary, které byly postupně vyšlechtěny. Sušení obou drog je
pomalé, vzhledem k vyš. obsahu slizu. Drogy si zachovávají přirozenou barvu (květy spíše
tmavnou), jsou bez pachu a mdle slizovitě chutnají. Větší střediska pěstování s. maurského
jsou v západoevropských státech (NSR, Belgie, Nizozemí a Francie). Hlav. účinnou složkou
obou drog je sliz, kterého listy obsahují kolem 10% a květy do 20%. Stavebními látkami
slizu jsou galaktóza, ramnóza a arabinóza. Kromě slizu obsahuje listová droga třísloviny,
v květní droze jsou antokyanová barviva (např. malvin).
V lékařství i v lidovém léčitelství se obě drogy hoj. využívají, buď
samotné ve studenovodném výluhu, nebo v čajových směsích, dále jako účinná složka sirupů,
popřípadě hromadně vyráběných léčivých přípravků. Mají podobné nebo stejné využití jako
drogy z proskurníku. Doporučují se při žaludečních a střevních katarech
k upravení peristaltiky, k lepšímu odkašláváni při zánětech hor. cest dýchacích a průduškových
katarech (jsou součástí rozmanitých prsních čajů) a zevně se uplatňují jako účinná
složka změkčujících obkladů na zastaralé otoky i v kloktadlech, která podporují hojení
zanícené sliznice v ústní dutině. Doporučují se z nich také obklady na nežity,
aby rychleji dozrály.
Slézy jsou od starověku součástí materia medica. Franský král Karel I.
Veliký doporučoval pěstování této významné skupiny léčivých rostlin a bylináře z počátku
novověku je rovněž oceňovaly. Dodnes jsou drogy s. v popředí zájmu lékařství i lidového
léčitelství.
SLÉZ
PŘEHLÍŽENÝ
Malva neglecta
Jednoletá až vytrvalá, 10 až 100 cm dlouhá bylina. Lodyha poléhavá až
vystoupavá, od báze větvená, chlupatá. Listy dlouze řapíkaté, chlupaté, ledvinovité, 3
až 5laločné, horní listy max. do 2/3 dlanitě zařezávané. Květy vyrůstají ve svazečcích
v úžlabí listů, korunní lístky růžové až bílé, nejméně 2x delší nežli kalich. Kvete v
VI až X. Obyčejně roste blízko stájí, kompostových skládek, u obydlí, ale i na volných
plochách. Vláknitý kořen je mírně nasládlé chuti. Z něho vyrůstá lodyha 30 až 60 cm vysoká,
s laločnatými, kruhovými listy na dlouhých stopkách. Květy na poměrně dlouhých stopkách
jsou kalichovité, bledě růžové. Z nich se potom vyvinou nazelenalé plody diskovitého tvaru.
Sléz lesní (Malva silvestris) má výšku až 150 cm, listy jsou troj- až sedmilaločné, trávově
zelené barvy. Podpažní květy jsou bledě růžové. Jsou taktéž léčivé, nedají se však porovnat
se slézem přehlíženým, jenž svými léčebnými účinky předčí všechny druhy slézovitých, mezi
něž patří proskurník lékařský a proskurník topolovka. Od května do října sbíráme lodyhy,
listy i květy. Kořeny se používají při černém kašli.
Obsahuje zejména sliz (v listech a květech), vitamín C, karoten, antokyanová barviva (v
květech), třísloviny (v listech), organické kyseliny, v semenech množství oleje. Sbírá
se květ, list nebo kvetoucí nať. List se sbírá v červnu před rozkvětem, květ a nať v červenci
a srpnu. List nesmí být napaden rzí slézovou (pozná se podle oranžovočervených až hnědých
skvrn). Užívá se při žaludečních či dvanácterníkových vředech,
jako kloktadlo při zánětu dutiny ústní či při kašli, ve formě koupele se osvědčil při
ekzémech (zejména atopickém), neboť tlumí zánětlivost a svědění. Připravuje
se ve formě nálevu nebo macerátu. Pasta připravená z práškovaného
slézu smíchaného v trošce vody odstraňuje kruhy pod očima.
SPORÝŠ LÉKAŘSKÝ
Sporýšovité
Verbena officinalis
Verbenaceae
Sporýš lékařský je otužilá trvalka s tuhými a drsnými listy a mnoha drobnými
narůžovělými květy, uspořádanými v klasech. Roste a kvete v jakékoliv půdě, snese zastínění
i sluneční úpal. Pěstování ze semen je zdlouhavé, lepší je zakoupit rovnou sazenice. Droga
obsahuje látky: flavonoidy, iridoidy (0.2-0.5 %), deriváty kyseliny kávové.
Používá se nať. Zevně při poškození sliznice
ústní dutiny a hltanu (kloktání a výplachy). Obklady pomáhají při: abscesech,
píštělích, zánětech vlasových kořínků, hnisání, hnisavých zánětech nehtových lůžek, zánětech
prsních žláz, furunklech, kousnutí klíštětem, infekčních otocích lymfatických žláz, pásovém
oparu. Vnitřně při onemocnění dýchacího ústrojí - nachlazení,
astmatu a černém kašli. Lidově se používá při bolestech,
křečích, vyčerpání, nervových onemocněních, zažívacích potížích, nedostatečné činnosti
jater a žlučového měchýře, špatné činnosti ledvin a chorobách močového ústrojí, při nepravidelné
menstruaci, potížích v přechodu (menopauze), revmatických nemocích, dně a jiných metabolických
problémech. Zvyšuje vylučování mateřského mléka. Posílení
nervového systému - pocit úzkosti, deprese, strach, nespavost, podráždění, bolesti hlavy,
všeobecná přecitlivělost, slabost. Napomáhá odolávat stresům, bázni a posedlosti.
Je velmi vhodná pro lidi, kteří přecházejí z komerčních sedativ k homeopatické léčbě.
Působí příznivě na činnost jater a celého zažívacího traktu - trávicí
potíže, žaludeční vředy, zánět tlustého střeva, pálení žáhy, cirhóza, žloutenka, vleklá
virová onemocnění jater a myalgická encefalomytida. Sporýš podporuje potivost -
infekční horečky, úpal. Po dlouhodobých horečkách podporuje
regeneraci organismu. Příznivě působí na ženské orgány - předmenstruační migrény,
menstruační bolesti. Lehce ovlivňuje činnost dělohy. Antismasmodikum - křečové potíže,
astma, černý kašel. Omezuje kazivost zubů a příznivě působí na dásně - ústní voda. Také
se uplatní při obličejové neuralgii, bolestech v krku, zánětech mandlí. Zpevňuje zrakový
nerv, odstraňuje neostrost vidění, je součástí očních kapek.
SRDEČNÍK
OBECNÝ
Hluchavkovité (pyskaté)
Vytrvalá bylina, 40 - 120 cm vys., s krátkým vodorovným oddenkem. Lodyha
je ztuha přímá, bohatě větvená, čtyřhranná, rýhovaná, dutá, často červenofialová, přitiskle
nebo odstále chlupatá až huňatá nebo olysalá. Listy jsou křižmostojné, řapíkaté, dol.
s čepeli šiř. vejčitou, srdčitou, dlanitě 5 - 7 klanou až -dílnou, hor. s užší, staženou,
3klanou až -dílnou, se zubatými cípy. Řapíky jsou chlupaté a čepele vespod s vyniklou
žilnatinou. Květenství tvoří přetrhovaný lichoklas z vel. lichopřeslenů (po 10 - 20 květech)
v úžlabí střed. a hor. listů. Květy jsou přisedlé, obojaké, souměrné, se srostlými obaly.
Kalich je trubkovitě nálevkovitý, rozeklaný v 5 osinatých, na obvod vyhnutých zubů a koruna
pyskatá, světle růžová, zřídka bílá, s hor. pyskem bělohunatým, dol. kratším a s hnědočerveně
skvrnitými laloky. Tyčinky jsou dvoumocné, vnější delší než vnitřní, s rozpřaženými prašnými
váčky. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů, záhy se zaškrcující ve 4 části, při spodině
se žláznatým nektarovým prstencem. Plodem jsou 4 hranolovité, na vrcholu srstnaté, lesklé
a světle hnědé tvrdky odpadávající s kalichem. VI. - IX. V ČSSR dosti hoj.; pastviny,
návsi, rumiště, skládky, pustá místa, u plotů a cest z nížiny do pahorkatiny teplejších
oblastí. Místy se pěstuje jako medonosná rostlina a zplaňuje. Druh roste na většině území
Evropy a záp. Asie, kromě krajního sev. a jihu, pův. nejspíš jen v západoasijské části
areálu, k hor. Obu; v Evropě pravděpodobně jen zdomácnělý. K rozšíření s. přispělo značně
jeho dřívější ± hoj. pěstování jako léčivky. Ve střed. Evropě v řadě oblasti chybí. Zavlečené
roste v Sev. Americe. Druh dosti proměnlivý, zejména hustotou a charakterem odění (nejnápadněji
na lodyhách a řapících), velikosti a tvarem listů. Počínaje střed, a sev. Evropou převládají
směrem k vých. místy rostliny s odstálým oděním, hlav. na lodyhách, s čepelemi do 2/3
členěnými a s většími květy (kalich 4,5 - 8 mm dl.), jež tvoři vedle vlastni subsp. cardiaca
další poddruh subsp. villosus. Obě subsp. se sbírají na drogu. - Drogou je kvetoucí,
bohatě olistěná nať (Herba leonuri cardiacae) bez dol. části tlustých a zčásti zdřevnatělých
lodyh. Droga je šedozelená, s růžově fialovými květy a nemá obsahovat plody (proto se
sbírá nepřekvetlá). Pach drogy se dá charakterizovat jako aromatický (pro někoho méně
příjemný), chuť má hořkou, zanechávající na jazyku stahující pocit. Většina drogy pochází
ze sběru, menší část z malých pěstitelských ploch. Největší objem drogy se vyprodukuje
a spotřebuje v SSSR. Obsahuje látky zatím málo známé, které jsou podobné strukturou (a
tudíž i účinkem) kardioaktivnim glykosidům, dále diterpenické hořčiny, volnou triterpenickou
kyselinu ursolovou, stopy oleanolové kys. a stopové množství blíže neprozkoumané silice.
V droze je dále malé množství alkaloidní báze (0,05%), tzv. leonukardin, který je identický
se stachydrinem, známým např. z drogy řebříčku. Z natě s. sibiřského (L sibiricus),
která se používá jako droga hlav. ve vých. Asii, izolovali Japonci alkaloidy leonurin
a leonurinin.
Droga má kardioaktivní a diuretické účinky, působí také hypotenzívně
a sedativně. Doporučuje se v nálevu nebo ve studenovodném výluhu, zejména při tzv.
”stařeckém srdci”. Prokazatelně mírně a dlouhodobě zlepšuje
frekvenci srdečního svalu. Někteří lékaři dávají při těchto indikacích přednost
srdečníku před kozlíkem. Dále se hodnotí diuretický účinek drogy a dobré výsledky při
léčení prostatických potíží. Po podávání nálevu ze srdečníkové drogy bylo také prokázáno
snížení krevního tlaku. V lidovém léčitelství se používá obdobně, navíc se doporučuje
proti klimakterickým potížím a při nervové podrážděnosti nebo naopak skleslosti.
Nejstarší údaje o s. jako léčivce‘jsou až ze středověku. Již tehdy se
používal k léčení chorob pocházejících od ”slabosti srdce” a proti návalům krve do hlavy.
Také pro odstraňování otoků (diuretické účinky) a k úpravě pokaženého zažíváni. V současném
lékařství využívají účinky drogy hlav. v SSSR, kde je s. oficinální. Další možnosti k
využíváni drogy nebo z ni izolovaného souboru účinných látek se ukazuji v gerontologii.
SVĚTLÍK
LÉKAŘSKÝ
Krtičníkovité
Euphrasia officinalis L. s.
Scrophulariaceae
Jednoletá bylina, polocizopasná, 5 - 45 cm vys. Lodyha je přímá
nebo vystoupavá, jednoduchá nebo větvená, lysá nebo kadeřavě pýřitá, v uzlinách žláznatě
chlupatá. Listy jsou křižmostojné, ± přisedlé, s podlouhlými až ± okrouhlými, lysými,
štětinkatými nebo ± žláznatými, zubatými čepelemi. Květenství tvoři vrcholové klasovité
hrozny v paždí střídavých listenů. Květy jsou obojaké, souměrné a se srostlými obaly.
Kalich je zvonkovitý, čtyřzubý a koruna dvoupyská, s nálevkovitou trubkou, bílá až světle
nachová, na dol. pysku tmavofialově proužkovaná a v ústí se žlutými skvrnami. Tyčinky
jsou dvoumocné. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů a dvoupouzdrý. Plodem je pouzdrosečná
tobolka pukající dvěma nestejnými chlopněmi. Semena jsou droboučká, velmi četná, podélně
zřásněná. Sbírají se všechny druhy sekce Euphrasia, jež rostou na sev. polokouli
(hlav. Evropa, Sibiř a Himálaj). V. - X. V ČSSR roste na 15 druhů, s řadou poddruhů a
kříženců. Jsou značně proměnlivé a jejich taxonomie je obtížná. Pro sběr jsou vhodné druhy
rozšířené hoj. až dosti hoj., zejména v nižších polohách. Světlíky jako polocizopasníci
jsou sice rostliny ± zelené, někdy až fialově naběhlé, ale přísavkami na postranních kořenech
se přisávají v zemi ke kořenům sousedních rostlin (hlav. trávy a šáchorovité) a sají z
nich minerální látky rozpuštěné a nasávané vodivými pletivy z půdy. U mnohých druhů byl
zjištěn tzv. sezónní dimorfismus, tj. dvojí typ rostlin: letní (V. - VI.), chudě větvené
až s jednoduchými lodyhami a s prodlouženými články, a podzimní (IX. - X.), bohatě rozvětvené
a s krátkými lodyžními články. Tato ”plemena” jsou zejména u lučních druhů (letní rostliny
kvetou před senosečí). Jméno E. officinalis je založeno na nesourodém dokladovém
herbářovém materiálu, proto byl jako nomenklatorický typ pro rod Euphrasia dodatečnou
typizací vybrán druh E. rostkoviana. Protože na sběr drogy jsou vhodné všechny
druhy uvedené sekce rodu, je použiti nejstaršího jména úhrnného taxonu pro praxi přijatelné.
- Drogou je kvetoucí nať (Herba euphrasiae). Bohatě olistěné kvetoucí lodyhy bez dol.
bezlisté části se odřezávají nožem. V dobře zapojeném porostu lze sebrat za 1 hod. až
2 kg kvetoucí natě. Droga si i po usušení zachovává přirozenou barvu listů a květů, je
bez pachu (slabě kořenný pach čerstvých rostlin ztrácí), chutná nahořkle a mírně slaně.
Je to výlučně sběrová droga. Obsahové látky nejsou dokonale známé. Z drogy byl izolován
glykosid aukubin, který je známý i jako účinná obsahová látka jitrocele. Jeho aglykon
je antibioticky účinný, což osvětluje antibakteriální působeni světlíku a jeho hojivé
účinky. Vedle aukubinu obsahuje droga málo známé hořčiny a třísloviny, stopové množství
silice a údajně i vitamíny A a C.
V lékařství se s. používá jen výjimečně, v lidovém léčitelství je
však droga značně ceněná. Doporučuje se v nálevu k zevnímu použití, a to na koupele, výplachy
nebo obklady při zánětech spojivek nebo zánětech očních víček, spojených
s nepříjemným svěděním nebo únavou očí. Tyto indikace jsou založeny pouze na zkušenostech
lidového použití, nejsou doloženy žádným podrobnějším klinickým průzkumem. Také lidové
použití nálevu (dostatečně teplého) ve formě obkladů na ječná zrna se traduje jako velmi
účinné. Někdy se doporučuje směs světlíku a heřmánku v teplých obkladech, které se přikládají
v mulu na nemocné oční vičko. Ze zkušeností lidového léčitelství čerpali i navrhovatelé
hromadně vyráběných léčivých přípravků, určených k léčení zánětů
spojivek, slzných kanálků, únavy očí apod., ve kterých je s. jednou z účinných
součástí vedle heřmánku, měsíčku a kys. borité. Samoléčení očních chorob s. může být nebezpečné,
protože při domácké přípravě obkladů nebo koupeli může dojít k zanesení další infekce
do oka nebo k zanedbáni nutného lékařského zákroku. Ojediněle se droga ještě doporučuje
k vnitřnímu užívání ve formě čaje při žaludečních potížích (katary, dyspepsie) a při zánětech
hor. cest dýchacích.
S. byl znám jako léčivka, včetně výše uvedených indikací, již v antické
medicíně. Také ve středověku se vys. cenil jako prostředek k léčení očních chorob. V současné
době se používá esence z čerstvé natě v homeopatii se stejnou indikací. Další rozšíření
v používání drogy závisí na výsledcích hlubšího chem. i farmakologického výzkumu.
SVÍZEL
SYŘIŠŤOVÝ
Galium verum
Roste u plotů, na loukách a u cest, na mezích a úbočích. Svízel popínavý
kvete po celé léto. Svízel pravý se zlatě žlutými voňavými květy a svízel bílý (Galium
mollugo) se žlutobílými, jemnými květy, mají medovou, kořenitou vůni. Svízel zlatě žlutý
je účinnější než bílý, i ten však má léčivé účinky. Z kořene vyrůstají jemně olistěné
květní lodyhy. Pokud nejsou pod sněhem, můžeme je najít i v zimě. Listy nevoní, jsou drsné,
úzké. Vyrůstají okolo celé lodyhy. Tvoří pravidelné kruhy. Jsou podobné mařince vonné,
avšak jsou podstatně drobnější. Čerstvé bylinky se kdysi dávaly k postelím rodiček, aby
jim ulehčily porod. Říká se, že pravidelné pití čaje ze svízele
pozitivně ovlivňuje délku života. Podle lidové
tradice má svízel i pozoruhodné protirakovinové účinky.
Je s podivem, že přes tyto své vlastnosti upadl téměř v zapomnění.
ŠAFRÁN
SETÝ
Kosatcovité
Crocus sativus L.
Iridaceae
Jedovatá vytrvalá bylina, 10 - 15 cm vys., s podzemní, ± zploštěle kulovitou
bazální hlízou, obalenou síťnatě rozpadavými pochvami loňských listů a blanitými listeny.
Stará hlíza každoročně odumře, dceřiná vznikne v prohlubince jejího vrcholu z nejdolejšího
článku květonosného stonku. Listy tvoři růžici, jsou bezřapíčné, úzce čárkovité, tmavozelené
a s bílou hlav. žilkou. Stonek je kratičký, podzemní, s jediným květem a s dl. toulcem
ze dvou listenů. Květ je obojaký, paprsčitý, trojčetný, s nerozlišeným obalem, s dl. nachovou
květní trubkou (její dol. část se semeníkem je pod zemí), na vrcholu rozčleněnou v 6 (3+3)
stejných, podlouhlých až obvejčitých cípů okvětí, temně lilákových a nachově podélně proužkovaných,
při ústí vousatých. Tyčinky jsou 3 (vnější), vetknuté do ústí květní trubky. Semeník je
spodní, ze 3 plodolistů, trojpouzdrý, se žlutou čnělkou délky okvětní trubky, hluboce
rozdělenou ve 3 dl. ramena ve tvaru ničích, kopisťovitých nálevek, na jedné straně po
délce rozříznutých, ale uzavřených, jen na vrcholu otevřených. Hor. okraje ramen blizny
jsou jemně vroubkované, s četnými papilami, sytě červeně oranžové. Protože se šafrán odedávna
pěstuje v triploidní sterilní formě, netvoří semena. IX. - XI. Rostlina známa pouze z
kultury, v literatuře mnohdy uváděná pod jménem C sativus var. officinalis
(bas. C sativus a. officinalis). Za výchozí typy se většinou pokládají příbuzné
druhy C cartwrightianus (již. oblast Egejského moře) nebo C pallasii (z
Bulharska a evropské části Turecka na Krym). Není známo, kdy a kde š. setý vznikl. Počátky
jeho kultury jsou v rozsáhlé oblasti od Indie přes Malou Asii do Egypta (2. tisíciletí
př. n. l.) a do antického Středomoří. Pravlast pěstování leží nejspíš někde v Malé Asii.
Ještě ve středověku se s. pěstoval nejen ve Středomoří, nýbrž také v teplých krajích střed.
Evropy a na řadě míst i u nás (14. - 16. stol.). Po kulturách a pěstitelích s. zbyla jen
osobní jména a místní názvy. Š. je velmi drahé koření, a proto se často porušoval různými
příměsmi (např. květy měsíčku, světlice, arnyky apod.). Není divu, že mezi městskými úředníky
obchodních center nacházíme ve středověku (prvý doklad z Norimberka r. 1357) i znalce
a kontrolory š. Za jeho znehodnocování byly i nejpřísnější tresty. Dnes se s. pěstuje
omezeně ve Španělsku, Francii (známé jsou oblasti Angoumois, Gátinais a Orléanais) a v
dalších státech Středomoří a také v Indii. Vždy se jedná o kultury na malých plochách,
jejichž produkce je určena hlav. na koření a jen zcela výjimečně na drogu. - Drogou jsou
blizny (Stigma croci) vyjmuté z květů. V době květu (na rozdíl od okrasných šafránů kvete
š. setý na podzim) se ráno sbírají celé květy, dopraví se do sběrny a tam se z nich ručně
vytrhávají blizny, obyčejně i s částí čnělky. Sušení je většinou primitivní, na plechu
nad kamny nebo rozpálenými kameny. Na 1 kg drogy se musí vytrhat blizny ze 150 tisíc i
více květů. Z pole o výměře 1 ha lze získat 15 až 20 kg šafránu. Droga je temně oranžově
červená, na omak mastná, výrazně aromaticky voní a kořenně nahořkle chutná. Čerstvé blizny
obsahují karotinoidní glykosid protokrocin, jenž se sušením rozkládá na žluté, ve vodě
rozpustné barvivo krocin a na pikrokrocin, který je příčinou hořké chuti drogy. Dalším
degradačním produktem pikrokrocinu je výrazně aromatický safranal, hlav. složka silice
(0,5 - 1%). Droga obsahuje ještě další barviva, např. karolin, zeaxantin, lykopin atd.
V lékařství se používala droga v lihovém výtažku po kapkách jako sedativum.
Nejčastěji ve formě složené tinktury s opiem (Tinctura opii crocata)
jako tonikum, sedativum se spazmolytickými vlastnostmi, antihysterikum i emenagogum.
Droga byla vyhlášenou, avšak nebezpečnou součástí přípravků k vyhnání plodu (abortivum).
Větši množství (již několik málo gramů) může způsobit smrt. Nedávný hlubší průzkum farmakologických
vlastností krocetinu (= krocinu) prokázal na pokusných zvířatech protisklerotické účinky.
Pro lékařství je však droga (s výjimkou některých států Středomoří a Orientu) prakticky
obsoletní.
Stále se však používá jako luxusní koření ve francouzské, španělské,
italské i orientální kuchyni. Také vynikající barvicí vlastnosti š. se využívají již jen
okrajově, protože byl nahrazen syntetickými, i když méně dobrými a méně stálými barvivy.
Je příkladem drogy, kterou bylo nutno i přes dobré terapeutické vlastnosti vypustit ze
souboru v současnosti používaných drog, a to pro její dnes příliš neekonomickou výrobu.
ŠALVĚJ
LÉKAŘSKÁ
Hluchavkovité (pyskaté)
Salvia officinalis L.
Lamiaceae (Labiatae)
Polokeř, s vystoupavými až přímými, ± bohatě větvenými stonky, dole s
šedohnědou, šupinovitě se odlupující borkou. Prýty jsou šedozelené, ± pavučinatě vlnaté,
pryskyřičně aromatické, 20 - 80 cm vys. Listy jsou křižmostojné, dol. řapíkaté, střed.
a hor. přisedlé, zčásti vždyzelené, s tuhou, ± podlouhle vejčitou, vroubkovanou až celokrajnou,
svraskalou, v mládí šedoplstnatou, později ± olysalou čepelí. Květenství tvoři všestranné
lichoklasy ze 6 - 8 lichopřeslenů po 5 - 10 květech v paždí nejhořejších listů. Květy
jsou kratičce stopkaté, obojaké nebo samičí na různých jedincích, souměrné, se srostlými
obaly. Kalich je trubkovitě dvoupyský, hluboce brázditý a žláznatě tečkovaný a koruna
dvoupyská, světle fialová, fialově modrá nebo bílá, s hor. pyskem dvou- a s dol. trojlaločným.
Tyčinky jsou 2 přední, zadní jako staminodia. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů. Plodem
jsou 4 elipsoidní až kulovité, hladké, tmavohnědé až černé tvrdky. V. - VII. V ČSSR se
místy pěstuje jako léčivka. Druh roste dosti hoj. ve Středomoří (Španělsko, již. Francie,
již. Itálie a záp. poloostrova Balkánského); suché a výslunné svahy, vápencové skály,
skalní moře a suti. Druh je dosti proměnlivý, členěný zpravidla ve tři poddruhy, vyhraněné
i fytogeograficky, každý s řadou odrůd a kulturních výpěstků. Vlastní poddruh subsp. officinalis
(subsp. major), původem ze sev. Sýrie, přes Malou Asii na Krym, se pěstuje
v Evropě a také v Americe; subsp. minor roste z Dalmácie do jihových. Srbska a
Makedonie, kde je jednou ze základních složek formace tvrdolistých polokeřů zvané tomillares
(spolu s levanduli, ožankami, mateřídouškami atd.), pěstuje se místy i ve střed. Evropě;
posléze subsp. lavandulaefolia je pův. pravděpodobně pouze v jihových. Španělsku.
Jinde ve Středomoří je š. lékařská jen zplanělá a místy i zdomácnělá. Ve střed. Evropě
se pěstuje již od 9. stol. jako léčivka, výjimečně na koření. Pěstuji se převážně odrůdy
a z nich vyšlechtěné kultivary poddruhů subsp. officinalis a subsp. minor. -
Drogou jsou listy (Folium salviae), někdy a výjimečně i nať (Herba salviae). Zatím je
to převážně sběrová droga, jen malá část pochází z kultur. Droga je zelenavě stříbrošedá,
výrazně a příjemně aromatická, s nahořklou, stahující chutí. Hlav. dodavateli jsou Jugoslávie
(Dalmácie), Albánie a Řecko (sběrová droga) a jen malou část spotřeby představuje droga
získaná z maloplošných kultur středoevropských států. Pěstitelé vyšlechtili výnosné a
otužilé kultivary, u nás cv. Krajová, pocházející z jihomoravských kultur. Účinné látky
obsahuje především silice (± 1,5 - 2,5%), která se složením liší podle poddruhu, z kterého
pochází. Pro farmaceutické účely se dává přednost poddruhům subsp. officinalis
a subsp. minor, které obsahují jako hlav. složku tujon (40 - 60%) a dále cineol
(15%), kafr (15%), borneol a další složky, z nichž charakteristická je i pikrosalvin (0,35%).
Poddruh subsp. lavandulaefolia naproti tomu neobsahuje tujon vůbec a hlav. složkou
je v jeho silici cineol (30%). Neobsahuje rovněž pikrosalvin. Drogy některé provenience
(Řecko a částečně Albánie) obsahují větší či menši podíl listů z druhu s. trojlaločné
(S. triloba), jejíž silice obsahuje tujonu jen 5%, zato nad 60% cineolu. Pikrosalvin
je přítomen ve stejném množství (0,35%) jako u výše uvedených poddruhů š. lékařské. Drogy
obsahují hořčiny (kys. karnosolová) a třísloviny. Zatím nejsou známé látky, které omezují
sekreční pochody, zde vylučování potu.
Šalvějové drogy účinkují dezinfekčně, hojivě
a potlačují potivost. Používají se nejčastěji samotné v nálevu, dále jako součást
čajových směsí a konečně výtažky z drog jsou i součásti některých hromadně vyráběných
léčivých přípravků. Vnitřně se š. používá k uklidnění poruch zažívacího
ústrojí, jestliže jsou způsobeny infekcí, dále proti nadměrnému pocení doprovázejícímu
některé choroby, např. tuberkulózu, tyreotoxikózu, neurózy apod. Při zevním použití má
vynikající dezinfekční vlastnosti jako kloktadlo při zánětech a poraněních v ústní dutině,
po stomatologických zákrocích a jako podpůrné léčivo při
bolestech v krku při nemocech z nachlazení. Doporučuje se též k dezinfekčním
koupelím a výplachům.
Je to prastará léčivka i koření, její význam se prakticky nesnížil ani
v současnosti. Naopak, jako surovina pro destilaci silice (potravinářství, kosmetika)
má průmyslový význam.
|