TOPOLOVKA
RŮŽOVÁ (”SLÉZOVÁ RŮŽE”)
Slézovité
Alcea
rosea L.
Syn.:
Althaea rosea (L.) Cav.
Malvaceae
Dvouletá
nebo vytrvalá bylina, se ztuha přímou,
100 - 300 cm vys., odstále štětinkatou
až olysalou lodyhou a s kůlovým, vřetenovitým
kořenem. Listy jsou střídavé, řapíkaté,
dol. s okrouhle srdčitou, 5 až 7 laločnou,
střed. a hor. s 3 laločnou čepelí,
všechny vroubkované, svraskalé a roztroušeně
drsně štětinkaté. Květy v Ø 5
- 8 cm jsou ± přisedlé, dol. jednotlivé,
výše na lodyze v chudých vrcholičnatých
svazečcích skládají klasovitý hrozen.
Pod květy je kalíšek ze 6(7) na spodině
srostlých lístků. Květy jsou obojaké,
paprsčité, s pětičetnými a volnými
obaly. Kališní lístky jsou trojhranné
a ± špičaté a korunní 3 - 5 cm dl.,
trojhranně obvejčité, širší než dl.,
krátce nehetnaté, svrchu na spodině
vousaté, celokrajné nebo na vrcholu
mělce vykrojené, v různých barvách
a odstínech, nejčastěji růžové, ale
také karmínové, žluté, bílé, temně
fialové, červenohnědé až rudočerné
i skvrnité, žíhané nebo proužkované,
jednoduché i plné. Tyčinky jsou četné
a jednobratré. Semeník je svrchní,
synkarpický, ± z 10 plodolistů, s
týmž počtem pouzder a čnělek srůstajících
dole ve sloupek, který prorůstá trubkou
ze srostlých tyčinek. Plod je kotoučovitý,
poltivý, uprostřed vmáčklý a rozpadající
se v jednosemenné plůdky, na hřbetě
s hlubokou brázdou, na hranách s nízkým
svrasklým křídlem a na bocích přitisklo
štětinkaté. VII. - IX. V ČSSR se pěstuje
v zahradách pro ozdobu a v menších
polních kulturách jako léčivka. Domovina
i původ tohoto kulturního druhu jsou
nejisté. Zpravidla se uvádí vých.
Středomoří a již. oblasti evropské
části SSSR. Za výchozí typ se pokládá
kříženec t. štětinaté (A setosa)
z evropské části Turecka až Kréty
a t. bledé (A. biennis), jejíž
areál sahá z vých. oblasti střed.
Evropy na sev. do Rakouska a Československa
a do jihových. Evropy. Nebo to může
být kříženec mezi t. štětinatou a
nějakým asijským druhem. K sběru na
drogu jsou vhodné kultivary s černočervenými
nebo hnědofialovými korunami, z nichž
nejstarší je patrně cv. Nigra s jednoduchými,
černonachovými korunami. Kultura t.
ve střed. Evropě se uvádí do souvislosti
s nájezdy Turků a datuje se už od
16.
stol. - Drogou jsou plné rozvité květy
(Flos malvae arboreae). Sbírá se ve
druhém roce vegetace postupně po 3
- 4 dnech, jak květy nakvétají. Droga
je sytě černofialová, se světle zelenými
kalichy, šustivá, bez pachu, se slizovitou
natrpklou chuti. Získává se výhradně
z maloplošných kultur. Droga přichází
na trh z Belgie, Maďarska, SSSR, Polska,
balkánských států i od nás, kde se
pěstuje kultivar s vel. poloplnými
květy cv. Černá Krajová. Droga obsahuje
sliz (6 - 8%) podobného složení jako
sliz proskurníku nebo slézu, antokyanová
barviva souborně často označovaná
jako altein. V kališních lístcích
byly zjištěny flavonoidy např. kvercetin.
Pro využiti drogy je rozhodující obsah
slizu (expektorans a mucilaginózum),
barevnost se využívá k zlepšování
vzhledu některých,
např. prsních čajových směsí.
Nejčastější
lékovou formou je výluh vlažnou vodou,
který se doporučuje při
zánětech hor. cest dýchacích a také
při chronických zánětech žaludku a
střev. Pokud se v lékařství
předpisuji ještě sirupy
proti kašli (mnohde byly již
nahrazeny kapkami), bývá droga z topolovky
jednou ze součástí jejich bylinného
základu. Zevně se droga doporučuje
k přípravě kloktadla
při zánětech sliznice ústní dutiny.
Je známé i použití k obkladům
na změkčeni otoků. Trvalou
poptávku po droze projevuje i potravinářský
průmysl, kde se používá jako zdroj
přírodního barviva ve vinařství, likérnictví
a cukrářství.
Pěstováni
t k tomuto účelu je známé z Turecka,
kde se odedávna používá k přibarvování
vína. Topolovky se pěstují i jako
dobré medonosné rostliny. Údaje o
použiti t. jako léčivky ve starověku
a středověku nejsou průkazné. Nejstarší
zprávy jsou až v bylinářích ze 16.
stol. Současný a pravděpodobně i budoucí
význam drogy je omezený.
TRNOVNÍK
BÍLÝ (”AKÁT”)
Bobovité
(motýlokvěté)
Robinia
pseudo-acacia L.
Fabaceae
(Papilionaceae)
Strom
nebo keř s opadavými listy. Kmen až
25 m vys.,s rozpukanou, hnědošedou
horkou a s rozkladitou korunou z hranatých,
± křivolakých a trnitých větví. Listy
jsou střídavé, řapíkaté, lichozpeřené,
s 9 - 11 jařmy řapíkatých, vejčitých
až eliptičných, lysých, celokrajných,
na vrcholu ± mělce vykrojených lístků.
Na bázi řapíku je dvojice ztrnovatělých
palistů jako srpkovité trny. Květenství
tvoří nicí bohaté hrozny z bílých
a medově vonících květů, objevujících
se ± zároveň s listy. Květy jsou obojaké,
souměrné, kromě pestíku pětičetné.
Kalich je zvonkovitý, krátce zubatý,
nezřetelně dvoupyský a koruna motýlovitá,
tj. s okrouhlým, nazpět ohrnutým hor.
lístkem (pavéza), se dvěma úzkými
postranními lístky (křidla) a dvěma
dol. srostlými (člunek). Tyčinek je
10, jsou dvoubratré (9 a 1), střed.
je volná, ostatní srostlé nitkami
ve svazeček. Semeník je svrchní, z
1 plodolistu, vřetenovitý, s jednoduchou
zahnutou čnělkou a bliznou. Plodem
je hnědý, lysý a ploše smáčkly
lusk, s 3 - 12 ledvinitými, černohnědými
a lesklými semeny. Lusky vytrvávají
na stromech přes zimu a otvírají se
zjara. V. - VI. V ČSSR se často pěstuje
(stromořadí, k upevňování svažitých
podkladů a zalesňováni příkrých kamenitých
stráni), protože dobře roste i na
nejhorších půdách. Druh roste planě
v listnatých lesích v atlantské části
USA. Dnes se pěstuje ve značné části
Sev. Ameriky, od 17. stol. se objevil
v Evropě. Prvý t. vysadil v pařížské
královské zahradě Jean Robin (odtud
rodové jméno Robinia), zahradník
krále Ludvíka XIII. Rozšíření kultury
trnovníku v Evropě nastalo již v 18.
stol. Později se rozšířilo jeho pěstování
v Před. a ve vých. Asii, v sev. Africe
a na Nov. Zélandě. V teplejších a
vlhčích oblastech zplaňuje a často
zdomácňuje. Stává se obtížným plevelem,
protože zdlouhavě tlející spadané
listí hubí pův. květenu v jeho podrostu.
Má se proto lesnicky zužitkovávat
jen pro výsadby na nejhorších půdách.
K dobrým užitkovým vlastnostem t.
patří velká medonosnost, z jediného
stromu poskytne včelám až 8 kg medu
výrazné chuti a vůně. V parkové kultuře
se pěstuje několik okrasných kultivarů.
- Drogou jsou květy (Flos robiniae;
Flos acaciae). Zpravidla se trhají
celá květenství a květy se z nich
sdrhují až před sušením. Nesbírají
se květy samovolně po odkvětu opadalé.
Pomačkané a zapařené květy po usušení
zhnědnou a jsou jako droga bezcenné.
Droga má krémovou barvu, je šustivá,
výrazně voní a medově sladce chutná.
Výraznou vůni dodává droze silice
obsahující nerol, farnezol, linalol,
aldehydy a ketony s broskvovou vůní
a další složky. Droga obsahuje dále
flavonoly (robinin, robinetin), chalkony
(butein, robtein) a aminokyselinu
kanavanin. Byly také nalezeny dihydroflavonolové
glykosidy fustin a dihydrorobinetin.
Poměrně podrobné fytochemické údaje
nebyly zatím zhodnoceny farmakologicky.
Starší
literatura uvádí protikřečové působeni
drogy, ale nověji nebylo potvrzeno.
Droga se proto v současnosti používá
vesměs jen jako vzhledové, čichové
a chuťové korigens při úpravě některých
čajových směsí. Na rozdíl od ostatních
částí t. nejsou květy jedovaté. Kořeny,
kůra, větévky i semena jsou jedovaté,
protože obsahují jedovaté bílkoviny
(toxalbuminy) robin a fazin. Kůra
kořenů se kdysi doporučovala jako
expektorans místo kořenů lékořice
lysé (Glycyrrhiza glabra).
Od používání se však záhy upustilo,
protože droga trnovníku působila i
při mírně zvýšených dávkách dávení
a průjmy.
T.
se vzhledem k obsahu toxalbuminů
řadí mezi rostliny nebezpečné pro
dobytek, protože spásáním větévek
nebo okusem kůry může dojít, a
např. v USA dochází, k těžkým otravám
volně paseného dobytka. Otravy
se projevují kolikou, průjmy, špatným
dýcháním, slabostí srdce a křečemi
přecházejícími v ochrnutí až smrt.
Bylo zjištěno, že robin má podobně
jako jiné toxalbuminy, imunogenní
vlastnosti, tj. že při podávání v
nejedovatých a vzestupných dávkách
vyvolává imunitu. V zemích Blízkého
východu se ještě udrželo používání
akátových květů k přípravě aromatických
vod a jako přísady při výrobě limonády
šerbetu, pravé grenadiny, připravované
z rosolovitého obalu semen granátových
jablek, hnědě červených vysýchavých
bobulí předoasijského rozsochatého
keře marhaníku granátového (Punica
granatum) z čel. marhaníkovitých
(Punicaceae). Význam i používání
drogy t. je dnes pro lékařství jen
málo důležité.
TŘEZALKA
TEČKOVANÁ
Třezalkovité
Hypericum
perforatum L.
Hypericaceae
Vytrvalá
bylina, s dlouho vytrvávajícím rozvětveným
oddenkem. Lodyhy jsou přímé, 20 -
80 cm vys., oblé, se dvěma podélnými
úzkými lištami, lysé, nahoře větvené,
± žláznaté, dole s četnými jalovými
prýty. Listy jsou vstřícné, s podlouhle
vejčitou čepelí, dol. ± přisedlé,
hor. kratičce řapíkaté, celokrajné,
lysé, prosvitavě tečkované siličnými
nádržkami. Květenství tvoři hustý
vrcholík z vidlanů, resp. ze šroubelů.
Květy jsou obojaké, paprsčité, v Ø
15 - 35 mm, s volnżmi obaly, pětičetné,
na stopkách s černými žlázkami. Kališní
lístky jsou podlouhlé až čárkovité,
celokrajné a korunní šikmo eliptičné,
aspoň na jednom kraji vroubkované,
zlatožluté, na obvodu černě žláznatě
tečkované. Tyčinky jsou četné (50
- 100), trojbratré. Semeník je svrchní
ze 3 plodolistů, trojpouzdrý, s nákoutními
semenicemi a s 3 volnými čnělkami.
Plodem je vejcovitá, přehrádkosečná
tobolka, na povrchu zřetelně tečkovaná,
s vytrvávajícím kalichem, někdy i
korunou a se zbytky tyčinek. Semena
jsou četná, válcovitá, tmavohnědá
až černá, se síťnatě jamkatým osemením.
VI. - IX. V ČSSR hoj.; křovinaté stráně,
sušší louky, pastviny, vřesoviště,
světlé lesy a paseky z nížiny do hor.
Často na druhotných stanovištích při
cestách, v příkopech, na železničních
a silničních náspech a pobřežních
hrázích. Druh roste na většině území
Evropy, záp. a Střed. Asie kromě krajního
sev., na vých. až do Altaje a Sajanského
pohoří, dále v Mongolsku, Džungarsku
a na jih do Himaláje; izolovaně v
severozáp. Africe. Zavlečené a zčásti
zdomácněle ve vých. Asii, v Sev. a
Již. Americe (až do již. Chile), v
Austrálii a na Nov. Zélandě. V USA
a Kanadě místy jako obtížný plevel.
Druh mimořádně mnohotvárný. Na drogu
se mohou sbírat všechny naše druhy
třezalek, vzhledem k hoj. výskytu
však převládá t. tečkovaná. - Drogou
je rozkvétající nať (Herba hyperici),
bez dol. holých dřevnatých části lodyh.
Droga je světle zelená, se zlatožlutými
květy. Přítomnost zhnědlých listů
a květů a přítomnost zralých plodů
svědčí
o špatném sběru a sušení i o sběru
překvetlé natě. Droga je téměř bez
pachu a hořce, později i svíravě chutná.
Poptávka po květní droze (Flos hyperici),
popřípadě čerstvých květech, z nichž
se získává tzv. ”třezalkový olej”
užívaný zevně na rány, je výjimečná.
Droga obsahuje ± 0,1% antracénových
derivátů (emodiantron, hypericdehydrodiantron,
hypericin, pseudohypericin a hyperin),
0,7% i více flavonoidů (hyperosid,
rutin, kvercitrin), katechinové třísloviny
a látky doprovodného charakteru. Hypericin
působí po požiti a následném ozáření
sluncem u světlých typů lidí s citlivou
pokožkou a u bělosrstých zvířat tzv.
hypericismus, což je kožní onemocněni
způsobující až nekrózy. Podobné onemocnění
se objevuje u albinoidnich typů zvířat
po zkrmování čerstvé sušené pice a
plodů pohanky obecné (Fagopyrum
esculentum) a p. tatarské (F.
tataricum; bas. Polygonum tataricum)
obsahující fagopyrin a označuje se
jako fagopyrismus. U hypericinu z
třezalky byl zjištěn dobrý antidepresivní
účinek, a je proto součástí některých
hromadně vyráběných antidepresívně
účinkujících léčivých přípravků.
V
lékařství i lidovém léčitelství má
droga t. šir. použití. Předpisuje
se samotná jako odvar nebo je součásti
čajových směsi, popřípadě hromadně
vyráběných léčivých přípravků. Má
celkově klidnící
účinky, a proto se předpisuje
k léčení depresí,
melancholie, migrénových potíží, při
neurovegetativních poruchách a nervové
vyčerpanosti. Třezalková droga
se dále doporučuje při
žlučníkových potížích a poruchách
zažívacího a vyměšovacího ústrojí.
Působí protizánětlivě
a dezinfekčně, odstraňuje chronické
poruchy zažívání a nechutenství.
V lidovém léčitelství se navíc traduji
i anthelmintické účinky proti
roupům a škrkavkám. Zde lze
použít nálev z drogy až u děti ve
školním věku, protože menší děti drogu
vždy dobře nesnášejí a trpí po ní
nevolností a zvracením. Zevně se používá
olejový výtažek z třezalky (většinou
z čerstvé natě) nebo mast s výtažkem
z třezalky jako
prostředek k hojeni ran, bércových
i jiných vředů, na hemeroidy a omrzliny
i popáleniny.
T.
jako léčivka je známa od starověku
a ve středověku dosáhl její věhlas
vrcholu. Dnešní použiti je úměrné
výsledkům chem. i farmakologického
průzkumu drogy a není zanedbatelné.
Protože třezalky v přírodních porostech
ubývá, byly již zahájeny pokusy (celkem
úspěšné) s jejím pěstováním v polních
kulturách.
TUŽEBNÍK
JILMOVÝ
Filipendula
ulmaria
Vytrvalá,
50 až 200 cm vysoká bylina. Lodyha
přímá, v horní části trochu větvená,
hranatá. Listy přetrhovaně lichozpeřené,
přízemní a dolní řapíkaté, s 1 až
5 jařmy lístků, které jsou vejčité
nebo kosníkovité, pilovité. Květenství
v hustých vrcholících, květy bílé
až narůžovělé, charakteristické svou
těžkou, nasládlou vůní po hořkých
mandlích, kterou cítíte již zdaleka.
Kvete v IV až IX. Roste: Vlhké louky,
břehy, pobřežní olšiny nebo vrbové
křoviny, rákosiny, prameniště, lužní
lesy, vlhké paseky, preferuje půdy
na minerály chudé, hlinité až jílovité,
vlhké až zbahněné. Listy a květy rostliny
mají stejné léčivé účinky. Květy se
používají hlavně na přípravu příjemně
aromatického čaje. Obsahuje flavonoidní
kvercetinové glykosidy (např. spireosid,
gaultherin), fenolické glykosidy spireinu,
třísloviny a silice se salicylaldehydem
a methylesterem kyseliny salicylové.
Sbírá se květ nebo nať, květy se sdrhnou
a suší se rychle ve stínu nebo za
umělého sušení při teplotách do 40°C.
Nať se sbírá v době květy a suší se
stejným způsobem. Droga snižuje
horečku a má účinky potopudné a močopudné.
Podává se při horečkách z nachlazení
(chřipka apod.), při dně, revmatismu,
při nemocech močového měchýře a ledvin,
při poruchách látkové výměny.
TYMIÁN
OBECNÝ
Hluchavkovité
(pyskaté)
Thymus
vulgaris L.
Lamiaceae
(Labiatae)
Keř,
výrazně aromatický, 10 - 40 cm vys.,
s vřetenovitým, ± dl. kořenem. Stonky
jsou dole silně zdřevnatělé, většinou
přímé, párovité šikmo větvené, čtyřhranné,
mrtnaté. Listy jsou křižmostojné,
krátce řapíkaté, s čárkovitou až eliptičnou,
tupou, ± celokrajnou, nápadně podvinutou,
žláznatě tečkovanou, svrchu zpravidla
lysou, vespod běloplstnatou čepelí
a s vyniklou střed, žilkou. Květenství
tvoři ± prodloužený, dole přetrhovaný
lichoklas z lichopřeslenů po 3 - 6
květech v úžlabí hor. listů. Květy
jsou drobné, souměrné, se srostlými
obaly. Kalich je zvonkovitý, dvoupyský
a koruna rovněž dvoupyská, bělavá
až bledě nachová, s dol. pyskem trojdílným,
hor. plochým, dvoulaločným. Tyčinky
jsou dvoumocné. Semeník je svrchní,
ze 2 plodolistů a dvoupouzdrý. Plodem
jsou 4 zploštěle vejcovité, světle
až tmavě hnědé tvrdky. V. - IX. V
ČSSR se vz. pěstuje v zahradách (koření,
skalnička) nebo jako léčivka v maloplošných
kulturách, jen v teplých oblastech.
Druh roste planě v záp. Středomoří
z vých. poloviny Španělska a již.
Francie do záp. Itálie, pospolitě
na skalnatých svazích jako jedna z
vůdčích složek nesouvislých porostů
tvrdolistých rostlin zvaných tomillares.
- Drogou je nať (Herba thymi), sbíraná
na začátku kvetení bez zdřevnatělých
částí stonků, od nichž se odřezává
nožem. Z kultur se sklízí pravidelně
2krát do roka, s výnosem ± 20 q/ha.
Droga je šedozelená, aromatická, příjemně
kořenně a hořce chutnající. V pův.
areálu se droga získává z planých
porostů. Na trh přichází i droga ze
Španělska, jejíž matečnou rostlinou
je T. zygis, bělokvětý tymián
domácí ve Španělsku nebo směs obou
druhů. Poslední vydání lékopisu NSR
z r. 1978 takovou drogu připouští,
protože její obsahové látky a složení
silice jsou prakticky totožné. V kulturách
se pěstují dva typy kultivarů: zimovzdorné
víceleté a choulostivější jednoleté,
které lze jako letničky pěstovat až
k 70° s. z. s. (Norsko, Island) pro
koření. U nás byly vyšlechtěny kultivary
pro farmaceutické účely cv. Krajový
a cv. Aróma a pro potravinářské účely
s citrónovou vůní cv. Lemona a cv.
Mixta. K hlav. producentům a dodavatelům
drogy patří vedle vzpomínaných středomořských
států Bulharsko, SSSR, Indie a USA,
kde se také destiluje tymiánová silice.
Hlav. účinnou součástí drogy je silice
(0,5 - 3%) s tymolem a karvakrolem
(50 - 80%!) jako hlav. složkami. Vedle
nich obsahuje silice ještě cineol,
cymen, linalool, bornylacetát a další
složky. Kultivary, v nichž silice
obsahuje hlav. linalool (třeba až
90% a bez tymolu a karvakrolu), se
k farmaceutickým účelům nehodí. Z
drogy byly izolovány třísloviny, hořčiny
a flavony (např. luteolin). Udává
se, že droga obsahuje protikřečově
a fytoncidně účinné další látky, zatím
blíže neznámé; samotná silice nemá
totiž účinky rovnocenné droze. Z drogy
byly izolovány také aromatické a-triterpenické
kyseliny (kávová, chlorogenová a ursolová,
oleanolová).
Droga
působí expektoračně
jako sekretomotorikum, spazmolyticky,
výrazně dezinfekčně, baktericidně
a anthelminticky. V lékařství
i lidovém léčitelství patří mezi nejspolehlivější
prostředky proti chorobám
hor. cest dýchacích, kašli, dávivému
kašli, bronchitidě a také proti záduše
(?). Používá se v nálevu samotná
nebo v čajových prsních směsích a
extrakt z drogy je součástí i mnoha
hromadně vyráběných léčivých přípravků.
Druhou oblasti použití je zažívací
ústrojí. Doporučuje se při
poruchách zažívání provázených průjmy
a křečemi. V dětském lékařství se
nálev osvědčil proti střevním parazitům
a u dospělých proti tzv. cihlářské
(tunelové) nemoci, způsobené hlístovým
cizopasným červem měchovcem (Ancylostoma
duodenale), cizopasícím ve dvanáctníku
a tenkém střevu; projevuje se chudokrevností
a průjmy. Vyšší dávky nebo
dlouhodobé užívání drogy mají i nepříznivé
vedlejší účinky, vyvolávají např.
tyreotoxikózu, proto drogu nelze užívat
ve formě stále používaných bylinkových
čajů. Zevně se výluh nebo nálev z
drogy používá
ke koupelím s dezinfekčním účinkem,
k vymývání špatně se hojících ran
a ke kloktání při zánětech v ústní
dutině. Z čerstvé natě (výjimečně
z drogy) se destiluje silice (hlav.
výrobcem je Španělsko) s uplatněním
ve farmacii, ale mnohem víc v léčebné
kosmetice a v potravinářství.
Tymián je důležitým kořením se šir.
uplatněním. Svůj význam si udržel
od starověku dodnes.
|