VACHTA
TROJLISTÁ
Vachtovité
Menyanthes
trifoliata L.
Menyanthaceae
Vytrvalá
bylina v ČSSR částečně chráněná,
15 - 40 cm vys., lysá, s tlustým,
článkovaným, rozvětveným, šupinatým
a plazivým oddenkem. Lodyhy jsou
přímé až vystoupavé, bezlisté (stvol!),
s vrcholovým hroznem květů. Listy
jsou střídavé, jen přízemní trojčetné,
s dl., dole pochvovitě rozšířeným
řapíkem a s lístky až 10 cm dl.,
± přisedlými, obvejčitými až kosníkovitými,
celokrajnými, mělce chobotnatými
nebo vroubkovaně zubatými, na vrcholu
zaokrouhlenými až zašpičatělými.
Květenství tvoří krátký, přímý,
± jednostranný hrozen z 10 - 20
květů v paždí vejčitých listenů.
Květy jsou obojaké, paprsčité, kromě
pestíku pětičetné, se srostlými
obaly a různočnělečné. Kalich je
hluboce pětidílný, s tupými ušty
a koruna šir. nálevkovitá, vně bledě
růžová, uvnitř skoro bílá, pětiklaná,
± masitá, s cípy svrchu hustě a
dl. třásnitými. Tyčinky jsou vetknuté
do korunní trubky. Semeník je svrchní,
ze 2 plodolistů a jednopouzdrý.
Plodem je kulovitá až vejcovitá,
suchomázdřitá tobolka, nepravidelně
se otvírající 2 šikmými chlopněmi
nebo trvale uzavřená. Semena jsou
četná, kotoučkovitá, lesklá, hladká
a světle hnědá, s korovitým osemením.
V. - VI. V ČSSR roztr.; bažinaté
louky, slatiny, rašeliniště, mokré
příkopy, okraje rybníků (jen v mělké
vodě!) z nížiny do hor, místy v
čistých menších porostech. Druh
roste na sev. polokouli, převážně
v mírném pásu, dále k jihu jen v
horách; na sev. na Island a do záp.
Grónska, na jih na severozáp. pobřeží
Afriky, do Zakavkazska, Himaláje,
Jünn-nanu v již. Číně, v Americe,
v Kanadě a USA. Rod. Menyanthes
je monotypický, fylogeneticky i
taxonomicky značně izolovaný. Tvrdá
semena vachty patři ke starým rostlinným
fosiliím v pleistocénu od preglaciálu.
V zamrzající vodě přezimují rostliny
oddenky, v nezamrzající také zelenými
řapíky bez čepelí, vytvářejícími
často i ± zelené náhradní kořeny.
- Drogou jsou listy (Folium trifolii
fibrini) sbírané na
začátku léta, protože později začínají
žloutnout a jsou jako droga nevhodné.
Rostliny, z nichž byly sebrány listy,
do měsíce znovu obrazí a sběr je
možno opakovat. Včasné sušeni po
sběru zaručuje, že listy si zachovají
přirozenou barvu a nehnědnou. Droga
je zelená, bez pachu, s intenzívni
hořkou chutí, kterou zanechává dlouho
na jazyku. Obsahuje glykosidicky
vázané hořčiny, z nichž nejznámější
je loganin, důležitý zástupce iridoidů,
tvořený monoterpenickým aglykonem
loganetinem a D-glukózou. Další
izolované hořčiny jsou mentiafolin,
foliamentin, jeho dihydrosloučeniny
a swerosid. Hořčiny jako hlav. obsahové
látky drogy určují i její použití.
Je to typické stomachikum a amarum.
V
lékařství i lidovém léčitelství
se z ní připravuje nálev nebo je
součástí žaludečních čajů. Terapie
využívá i galenické přípravky z
drogy (tinktura, extrakt), popřípadě
hromadně vyráběné léčivé přípravky,
které obsahují z drogy izolovaný
soubor hořčin. V léčebných dávkách
nemá droga žádné vedlejší účinky.
Používá se k
odstranění zažívacích potíží rozmanitého
původu, k odstranění nechutenství
a v kombinaci s mátou a kozlíkem
(tzv. nervový čaj) k léčení
zažívacích poruch nervového původu.
V lidovém lékařství kdysi používali
vachtu i jako
prostředek proti horečkám,
tato indikace je dnes obecně obsoletní.
Jako
léčivka je známa až od 17. stol.,
dříve se nepoužívala. Její obliba
díky spolehlivým účinkům stoupala
a dnes patří mezi základní suroviny
k získávání přírodních hořčin. Stala
se postupně nedostatkovou drogou,
a to nejen u nás. Přispělo k tomu
i její zvýšené používání při výrobě
hořkých žaludečních likérů. Sběr
jako jediný zatím možný způsob získávání
drogy je u nás omezen jejím dosud
částečným chráněním, ale v blízké
budoucnosti může být sběr i zakázán,
bude-li vachta chráněna úplně. Je
to pravděpodobné, protože přirozených
nalezišť vlivem meliorací a jiných
zásahů ubývá. Proto se uvažuje již
dnes o jejím pěstování v rámci specializovaných
zemědělských podniků. Pro pěstování
se mají použít mělké, jinak nevyužitelné
vodní nádrže. Zavádět pěstování
vachty bude zřejmě složité, i když
zdánlivě není tato bažinná rostlina
”náročná”. Je známo, že u této ekologické
skupiny rostlin je jejich odolnost
a přizpůsobivost jen málo změněným
podmínkám velmi malá a že jsou .ekologicky
jen nepatrně plastické.
VIOLKA
VONNÁ
Violkovité
Viola
odorata L.
Violoceae
Vytrvalá
bylina, s krátkým, ztloustlým oddenkem
a nad i podzemními článkovanými
plazivými výběžky, 10 - 20 cm vys.
Listy jsou jen přízemní, ± v růžici,
tmavozelené, jemně pýřité, dl. řapíkaté,
± s okrouhle ledvinitou, hluboce
srdčitou, hustě vroubkovanou, vespod
často lesklou čepelí. Palisty jsou
vejčité, při vrcholu krátce třásnitě
zubaté, na obvodu s rezavými žlázkami.
Květy vyrůstají na dl. stopkách
přímo z oddenku, jsou nicí, jednotlivé,
příjemně vonné, s malými listenci
ve středu stopky nebo níže, obojaké,
souměrné, kromě pestíku pětičetné,
s volnými obaly. Kališní lístky
jsou vejčité, tupé, při spodině
s odstálým šir. přívěskem a korunní
podlouhle obvejčité, sytě fialovomodré,
zřídka bílé
nebo růžové, jeden dol. je větši
než ostatní a vybíhá nazad v rovnou,
tlustou a fialovou ostruhu přesahující
přívěsky kalicha; postranní korunní
lístky jsou namířené dolů. Tyčinky
mají kratičké nitky a jsou kuželovitě
přiloženy k pestíku. Semeník je
svrchní, ze 3 plodolistů, jednopouzdrý,
s hákovitou čnělkou, na vrcholu
ztloustlou v šikmo zobánkatou bliznu.
Plodem je kulovitá, pouzdrosečná,
hustě mrtnatá, často fialová tobolka,
na stopce sklánějící se k zemi a
tam se otvírající. Semena jsou kuželovitá
a
žlutá. Otevřené jarní květy jsou
velmi zřídka plodné, klíčivá semena
skýtají až drobné a trvale uzavřené
samosprašné květy z konce léta.
Jejich tobolky dozrávají na zemi
nebo v půdě. III. - V. V ČSSR dosti
hoj.; stinné háje, křoviny, lesní
okraje, živé ploty z nížiny do podhůří,
často z kultury zplaněle (křoviska,
akátové háje, zahrady, parky), místy
úplně zdomácněle, takže zejména
sev. hranice rozšíření je nejistá.
Druh roste planě pravděpodobně jen
v atlantské záp. Evropě, evropském
Středomoří a v Před. Asii. V ostatních
částech Evropy je zřejmě jen zdomácnělý
z dávné i časté kultury. Ve střed.
Evropě se pěstuje od středověku.
Zavlečené se vyskytuje ve všech
světadílech. Proměnlivost druhu
je poměrně značná, v zahradní kultuře
se pěstuje několik kultivarů. -
Drogou jsou oddenky s kořeny (Radix
violae odoratae), které se sbírají
vesměs z přírodních porostů. Proměnlivost
druhu a vnější podobnost s mnoha
druhy violek je značná, proto si
nelze činit nároky na to, aby droga
pocházela jen z v. vonné. Sbírají
se však oddenky z violek s vonícími
květy. Oddenky proto jemně voní,
téměř neznatelně, snadno se lámou,
jsou světle šedohnědé a chutnají
hořce. Droga přichází na trh z Francie,
Itálie a ze států Balkánského poloostrova.
Na francouzské Riviéře se pěstují
kultivary v. vonné pro průmysl vonných
látek. Hlav. účinnou složkou drogy
jsou saponiny blíže chemicky neznámé,
sliz, metylester kys. salicylové
a flavonové glykosidy. Starší literatura
uváděla i obsah alkaloidů violinu
a odoratinu, které však nebyly nověji
potvrzeny. Pův. se pokládaly za
rovnocenné alkaloidům hlavěnky dávivé
(čel. mořenovité - Cephaëlis
ipecacuanha: bas. Callicocca
ipecacuanha: Rubiaceae), dovážené
z brazilských tropů, a to expektoračními
účinky. Dnes se soudí, že expektorační
účinky mají v droze z violky
saponiny. Droga obsahuje nepatrné
množství silice (0,03%).
Doporučuje
se k přípravě výluhu nebo vývaru
samotná jako sekretolytikum k
rozpouštění hlenů při bronchitidách
provázených kašlem. Zevně
se doporučuje jako účinné kloktadlo
při zánětech nosohltanu, mandlí
a aftech.
V.
vonná je jako léčivka známá od starověku
a zmiňuje se o ní např. slavný řecký
lékař Hippokrates již ve 4. stol.
př. n. l. Také ve středověku se
hoj. používala. V min. stol. ji
propagoval Sebastian Kneipp. Dnešní
její použití v medicíně je omezené
a nesrovnatelné s jejím významem
pro parfumérii. Fialková silice
z květů patří mezi nejdůležitější
součásti moderních i tradičních
parfémů. Pro takové použiti se pěstují
plnokvěté a silně vonné kultivary
violky, např. v již. Francii jako
meziplodina v olivovníkových a pomerančovníkových
sadech. Obsah silice v květech není
rovněž vyš. (0,09 - 0,13%). Získává
se enfleuráží. ”Kořen” v. není totožný
s tzv. ”fialkovým kořenem”. Pod
tímto názvem jsou na trhu drog upravené
a loupané oddenky kosatců (Iris)
středomořskoorientálních druhů k.
bledého (I. pallida),
k. německého (I. germanica),
popř. k. florentského (I. florentina).
V silici obsahují iron, který je
příčinou fialkové vůně.
VLAŠTOVIČNÍK
VĚTŠÍ
Makovité
Chelidonium
majus L.
Papaveraceae
Jedovatá
vytrvalá bylina, 30 - 50
(70) cm vys., roztroušeně chlupatá,
s tlustou a krátkou kořenovou hlavou
s četnými kořeny. V celé rostlině
jsou článkované mléčnice s oranžovou
šťávou. Lodyha je přímá, oblá, dutá
a rozvětvená. Listy jsou střídavé,
bez palistů, dol. řapíkaté a hor.
přisedlé, s chobotnatě peřenodílnou
až lichozpeřenou, svrchu temně,
vespod sivozelenou čepelí, s křídlatým
vřetenem. Úkrojky (lístky) jsou
nesouměrné, chobotnatě vroubkované
až zastřihávané. Květenstvím je
chudokvětý okolík. Květy jsou obojaké,
dvoučetné, dl. stopkaté, s volnými
obaly. Kališní lístky jsou 2, světle
žluté, záhy opadavé a korunní 2+2,
šiř. vejčité, vz. dřípaté, sytě
žluté. Tyčinky jsou četné a žluté.
Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů,
jednopouzdrý, čárkovitý
a se 2 nástěnnými semenicemi. Plodem
je lysá, šešuli podobná tobolka
pukající od stopky dvěma chlopněmi.
Semena jsou vejcovitá, černá, se
síťnatě dolíčkatým osemením a s
bílým masitým výrůstkem. V. - IX.
V ČSSR hoj.; stinné háje, pobřežní
křoviny, hlav. v blízkosti sídlišť
u zdi, plotů a cest, na rumištích,
pustých místech, v opuštěných zahradách
a zanedbaných parcích z nížiny do
podhůří. Druh roste v mírném pásu
v Eurasii (na záp. Sibiři vz.),
přesahuje do hor sev. Íránu a již.
Činy; na Dálném východě roste v
odchylné odrůdě (druhu?). Zavlečené
v atlantské Sev. Americe. Velmi
hoj. jako obtížný plevel na dusíkatých,
humózních půdách a mírně zastíněných
místech. - Drogou je mladá olistěná
a nakvétající nať (Herba chelidonii),
výjimečné i čerstvá, před rozkvětem
sebraná nať i s kořeny nebo jen
kořeny. Naťová droga nesmí obsahovat
tlusté, holé, dol. části lodyh a
zažloutlé listy. Nať se sbírá během
celé vegetace, kořeny většinou na
podzim. Naťová droga je světle zelená,
její narkotický pach nebývá vždy
stejně intenzívní a je mnohem slabší
než u čerstvě sebrané natě před
sušením. Droga chutná nepříjemně
ostře hořce. Přesušená droga se
snadno drolí, práší a dráždí ke
kašli. Při zpracovávání je třeba
mít na zřeteli její jedovatost.
Droga vlaštovičníku je výlučně sběrová
a zatím je jí dostatek, protože
se průmyslově zpracovává jen v omezeném
množství. Jejími účinnými látkami
jsou alkaloidy, obsažené v oranžové,
mléčné šťávě rostlin. Jejich obsah
kolísá, v kořenech se pohybuje od
0,2 do 2% a v nati od 0,01 do 0,6%.
Zatím bylo z v. izolováno ± 20 alkaloidů.
Lze je rozdělit do 3 skupin, a to
na alkaloidy benzofenantridinového,
protoberberinového a protopinového
typu.
Hlav.
alkaloidem je chelidonin, patřící
k prvému alkaloidnímu typu. Působí
podobně, ale slaběji než morfin,
tj. zklidňuje (sedativum), účinkuje
analgeticky a podobně jako papaverin
(z opiových alkaloidů máku)
působí protikřečově na hladké
svalstvo, i když opět slaběji.
Chelerytrin je z celé skupiny alkaloidů
v. nejjedovatější. Sanguinarin
působí zprvu narkoticky, později
ale vyvolává křeče. Při zevní aplikaci
vykazuje mohutný protiplísňový účinek.
Berberin dráždi hladké svalstvo
a povzbudivě působí na činnost žlučníku.
Má vynikající
účinky na patogenní mikroorganismy,
které působí kolikovité až krvavé
průjmy. Je proto ceněným
lékem v trop. i subtrop. oblastech
Asie (např. Vietnam, Laos), používaným
i proti choleře.
Uvedené i další alkaloidy
(např. stylopin, koptisin, protopin)
jsou významně baktericidní.
Droga se prakticky nepoužívá
samotná v nálevu nebo čajích, nýbrž
izolovaný soubor alkaloidů či jednotlivé
alkaloidy jsou součástí hromadně
vyráběných léčivých přípravků. Alkaloidní
soubor drogy působí
zklidnění, uvolňuje křeče zažívacího
ústrojí (ale i průdušek), zvyšuje
krevní tlak, rozšiřuje věnčité tepny
a zvyšuje tvorbu žluči. V
lékařství se používá jako spazmolytikum
při onemocnění
zažívacího ústrojí, včetně vředové
choroby a zánětech žlučníku.
Vzhledem k jedovatosti drogy a přípravků
z ní je možno ji užívat jen pod
lékařským dohledem. V lidovém léčitelství
se používá zevně oranžová mléčná
šťáva k odstraňování
bradavic. Alkaloidy
v. mají prokazatelně
protirakovinné účinky,
nemohou se však pro vys. jedovatost
použít v účinné dávce. Přesto
je tato indikační oblast drogy stále
pečlivě zkoumána. Jako léčivka je
znám od antiky. Uvádějí ji rovněž
bylináře ze středověku až z počátku
novověku. Dnes význam drogy jako
suroviny pro izolaci lékařsky významných
alkaloidů vzrůstá.
VRATIČ
OBECNÝ
Hvězdnicovité
(složnokvěté)
Tanacetum
vulgare L.
Syn.:
Chrysanthemum vulgare (L.)
Bernh.
Asteraceae
(Compositae)
Jedovatá
vytrvalá bylina, kafrovitě páchnoucí,
s vícehlavým, ± dřevnatým oddenkem
a s rozvětvenými kořeny, ± hustě
trsnatá, lysá nebo slabě chlupatá.
Lodyhy jsou ztuha přímé, jednoduché,
± hranaté, 40 - 120 cm vys., často
hnědě purpurově naběhlé, hustě listnaté.
Listy jsou střídavé, řapíkaté, s
čepelí vejčitou, hluboce peřenosečnou,
s roztroušeně chlupatými až lysými,
kopinatými a nepravidelně pilovitými
až zastřihávanými úkrojky, svrchu
tmavozelenými, vespod jemně žláznatě
tečkovanými v 7 - 10 párech, s křídlatým
vřetenem. Květenství tvoří hustá,
± stažená chocholičnatá lata z četných
drobných terčovitých úborů, bez
zřetelného paprsku. Lůžko úborů
je vyplněno dření a bez plevek.
Zákrov je střechovitě víceřadý,
polokulovitý, lysý, jeho listeny
jsou tuhé, světle zelené, všechny
na špičce šir. blanité. Obvodové
květy úborů (v paprsku) zřídka s
kratičkým jazykem, sotva přečnívajícím
korunní trubku, častěji trubkovité,
samicí nebo obojaké. Květy v terči
obojaké, paprsčité, kromě pestíku
pětičetné, žláznaté, s válcovitou
pěticípou zlatožlutou korunou. Kalich
jako pětizubý lem. Tyčinky jsou
souprašné. Semeník spodní, ze dvou
plodolistů, je jednopouzdrý. Plodem
jsou obkuželovité nažky, s 5 vyniklými
podélnými žebry, světle až temně
hnědé, na vrcholu se zoubkatým lemem
kalicha, bez chmýru. VI. - IX. V
ČSSR hoj.; okraje lesů, paseky,
pobřežní křoviny, štěrkoviska, luhy,
suché louky, meze, příkopy a u cest,
také na náspech, rumištích, skládkách
a v živých plotech z nížiny do horského
stupně. Druh roste v celé Evropě
a záp. Sibiři. V celém areálu sleduje
zejména oblasti větších vodních
toků. Poměrně hoj. výskyt v. ve
střed. a severnější Evropě je aspoň
zčásti podmíněn jeho dřívější kulturou;
pěstoval se jako kultovní a insekticidní
rostlina a od středověku jako významná
léčivka. - Drogou jsou listy (Folium
tanaceti), dále kvetoucí olistěná
nať (Herba tanaceti) nebo jen úbory
(Flos tanaceti). Za 1 hod. lze sebrat
2 - 4 kg natě. Drogy mají přirozenou
pův. barvu, voní kafrově a chutnají
hořce a peprně. U nás je v. drogou
výlučně sběrovou, někde (např. USA,
Vel. Británie, Polsko) se pěstuje,
často také pro destilaci silice.
Ta je nejdůležitější složkou drogy
(0,5 - 1,5%) a obsahuje především
jedovatý tujon (70%) a další terpenické
složky (pinen, kamfen, sabinen,
limonen, kafr, borneol a cineol).
V drogách byly dále zjištěny hořčina
tanacetin, polyiny, stopy alkaloidních
bází, luteolin-glukosid a jiné,
farmakologicky zatím méně prozkoumané
látky. Protihlístovou účinnost
drog podmiňuje hlav. tujon a
snad i tanacetin. Silice má navíc
výrazné baktericidní účinky.
V protihlístové terapii se používá
dnes droga nebo silice zcela výjimečně,
protože spolehlivé dávkování je
vzhledem k velice rozdílné individuální
snášenlivosti tujonu velmi obtížné.
Nálev
drog se doporučoval proti
roupům a škrkavkám. Používání
čisté silice je nebezpečné. Drogy
i silice působí při předávkování
těžké křečové stavy, které mohou
končit i smrtí zadušením. U těhotných
vyvolávají potrat a zároveň nevratně
poškozují ledviny. Častěji se drogy
v. nebo silice z něho uplatňují
v protihlístových kúrách u domácích
užitkových zvířat. I zde je předávkování
nebezpečné a vyvolává v lehčích
případech příznaky podobné vzteklině,
v těžších uhynutí. V lidovém léčitelství
se používal lihový
výtažek drogy jako mazání proti
revmatismu. U citlivější
pokožky se objevovaly puchýře a
těžce hojitelné vyrážky.
Používání
v. jako léčivé rostliny ve starověku
není průkazně doloženo, zato ve
středověku (nejpozději od 9. stol.)
se již velmi cenil jako prostředek
k vyhánění hlístů, k úpravě zažíváni,
proti revmatismu i k vyhánění plodu.
Silice se začala uplatňovat v lékařství
i veterinářství až od 16. stol.,
kdy byla poprvé získána z drogy
destilací s vodní párou. Dnes se
v. používá v lékařství omezeně,
větši význam má stále ještě ve zvěrolékařství,
hlav. v USA.
VRBOVKA
MALOKVĚTÁ
Epilobium
parviflorum
Má
devatero léčivých účinků. Od vrbovky
velkolisté se liší jemně sešikmenými
sbíhavými listy s drobnými, bledě
růžovými až růžovými květy. Vyrůstají
z podlouhlých lůžek, jež se bohatě
vysemeňují. l když jsou všechny
druhy vrbovky poměrně nízké, rostlinka
může dosáhnout výšky až 80 cm. Listy,
květy, popřípadě i lodyhy, sbíráme
od jara, pokud však nejsou dřevité.
Vrbovka s drsnými chloupky, dosahující
výšky keře, má květy podstatně větší
než vrbovka drobnokvětá. Není však
- stejně jako vrbovka lesní, vysoká
až 160 až 170 cm - léčivá. V prvních
jarních dnech můžeme v kuchyni upravovat
listy vrbovky na salát.
|