Herbář

OBSAH

YZOP LÉKAŘSKÝ
Hluchavkovité (pyskaté)

Hyssopus officinalis L.
Lamiaceae (Labiatae)

Polokeř, trsnatý, většinou vždyzelený, silně aromatický, 20 - 60 cm vys., se zdřevnatělým, ztloustlým oddenkem. Stonky jsou přímé až ± vystoupavé, čtyřhranné, bělavě huňaté až ± lysé, rozvětvené, dole s matně hnědou, lístkovitě se odlupující horkou. Listy jsou vstřícné, ± přisedlé, s podlouhlou až čárkovitou, okraji ± podvinutou čepelí, s četnými ponořenými siličnými žlázkami. Květenství tvoří koncové, ± jednostranné, dole přetrhované klasy z lichopřeslenů, složených ze 4 až 7(16) květů. Květy jsou krátce stopkaté, obojaké, souměrné, se srostlými obaly. Kalich je trubkovitý, pětizubý a fialový a koruna nálevkovitě dvoupyská, živě fialovomodrá, zřídka růžová nebo žlutavě bílá. Tyčinky jsou dvoumocné, všechny z koruny daleko vyčnívající. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů. Plodem jsou 4 tvrdky, vejcovitě čtyřstěnné, hnědé, hladké, zavlhka slizovatějící. (VII.) VIII. - IX. (X.) V ČSSR se v teplejších oblastech pěstuje místy na koření a jako léčivka. Druh roste roztr. až dosti hoj., místy pospolitě na vápencových skálách a sutích v evropském Středomoří a Před. Asii (z Černomoří až do Iránu) a izolovaně v Zabajkalsku, všude hlav. v pahorkatině a podhůří, v horách na již. výslunných svazích až do subalpínského stupně. V důsledku prastaré kultury druhu ve Středomoří (od starověku, sev. od Alp od středověku) a dosti častého zplaňování i zdomácňováni lze stěží stanovit jeho pův. areál. Zavlečené roste také v Sev. Americe. - Drogou je nať (Herba hyssopi), sbíraná na začátku kvetení většinou z kulturních porostů. Během vegetačního období lze získat 2 sklizně. Droga nesmi obsahovat dol. zdřevnatělé části lodyh, proto je vhodné sklízet nať již na začátku kvetení. Droga si musí zachovat pův. barvu listů i květů. Voní po kafru a má hořce kořennou chuť. Na trhu drog je menší množství pocházející ze sběru z přírodních porostů (Francie, kraje Dauphine a Provence). Většina drogy však pochází z kultur, které v nevelkých výměrách najdeme ve Středomoří i ve střed. Evropě, také v SSSR (Krym) a v Indii (Kašmír). Yzop se pěstuje hlav. pro koření. Z čerstvé natě se destilací získává silice, která se používá spolu se silicí majoránky a estragonu do kořenných esencí. U nás byl vyšlechtěn pro farmaceutické použiti, ale také na kořeni kultivar cv. Blankyt, výnosný, odolný proti vymrzání a s dostatečným obsahem silice. Droga obsahuje asi 1 % silice, jejíž hlav. součástí jsou pinoketon, pinen a seskviterpeny. Dále obsahuje droga hořčinu marubiin, glykosid diosmin, triterpenické kyseliny a další, málo prozkoumané látky. Přítomnost alkaloidů, která se uváděla u příbuzného druhu yzopu úzkolistého (H. angustifolius) v množství 0,3% se nepotvrdila.

V lékařství i v lidovém léčitelství se droga y. používá podobné jako šalvěj k omezení potivosti a ke zlepšení činnosti zažívacího ústrojí Také se doporučuje proti katarům hor. cest dýchacích a ke zmírněni astmatických potíží. Ve všech těchto indikacích se využívá poměrně značná dezinfekční účinnost silice y. obdobně, jako je tomu u mnoha siličných drog. Y. se používá v nálevu nebo je součástí rozmanitých, především prsních čajových směsí. Zevně se výluh z drogy používá jako kloktadlo nebo jako dezinfekční účinná a prokrvující přísada do koupelí. Ve farmaceutickém průmyslu se omezeně využívá silice y. jako součást některých hromadně vyráběných léčivých přípravků.

Mnohem větší použití má v potravinářském průmyslu k výrobě kořenných základů, v likérnictví (žaludeční likéry) a v průmyslu vonných látek jako přísada do kosmetických výrobků. Y. je zřejmě dávno známou léčivkou i kořením u národů Středomoří. Ve střed. Evropě se objevil až v raném středověku, pravděpodobně již kolem 9. stol. zásluhou benediktýnů. Pěstoval se nejprve v klášterních zahradách a odtud se později dostal do selských zahrádek na venkově. Záhy se pěstoval i jako významná medonosná rostlina. Dnes je jeho použití ve farmacii omezené a těžiště jeho využiti je v potravinářském průmyslu.

ZEMĚDÝM LÉKAŘSKÝ
Zemědýmovité

Fumaria officinalis L.
Fumariaceae

Jedovatá, jednoletá bylina, lysá, modrozeleně ojíněná, 10 - 40 cm vys. Lodyha je přímá nebo vystoupavá, dutá, rozvětvená a ± rýhovaná. Listy jsou střídavé, řapíkaté, s jemnou, 2krát zpeřenou čepelí, s lístky řapíčkatými, dlanitě členěnými až zpeřenými v čárkovité, tupé nebo špičaté úkrojky. Květenství tvoří ± bohaté, koncové a přímé listenaté hrozny. Květy jsou obojaké, souměrné, ± 8 mm dl., dvoučetné, s volnými obaly. Kališní lístky jsou vejčitě kopinaté, nepravidelně zubaté, zdéli ± třetiny koruny, později opadavé a korunní lístky 4 (2+2), nachové, na špičce tmavší, hor. vnější protažen dozadu ve vakovitou ostruhu s medníkem, dol. je rovný, oba vnější ± objímají podlouhlé a na špičce srostlé vnitřní lístky. Tyčinky jsou 2, dvoubratré a trojčlenné; prašník tyčinek je složen ze 4 prašných váčků patřících třem různým tyčinkám. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plodem je kulovitě obledvinitá, na vrcholu mírně vmáčklá, zelená, za sucha svraskalá nažka, na stopce zpříma odstálá, 2krát delší než podpůrný listen. Semeno je kulovité, červenohnědé. IV. - IX. V ČSSR dosti hoj.; pole, zahrady, vinice, pustá místa, u cest a plotů, převážně jako plevel obdělávaných půd z nížin do podhůří. Druh roste skoro v celé Evropě (chybí jen na nejzazším sev.), dále v Malé Asii, oblasti Kavkazu, sev. Íránu, vz. na již. Sibiři a posléze v sev. Africe. Pův. je zřejmě jen ve Středomoří, kde je součástí původních společenstev na skálách a píscích. Na drogu se sbírají také další druhy zemědýmu, hlav. z. Wirtgenův (F. wirtgenii), z. Vaillantův (F. vaillantii), z. Schleicherův (F. schleicheri), rozšířené v Evropě a záp. Asii, a pak z. zobánkatý (F. rostellata) rostoucí pouze v Evropě (jižnější oblasti mírného pásu a dále na jihu). Uvedené druhy jsou u nás rozšířeny dosti hoj. až vz. na obdobných stanovištích jako z. lékařský, ale jen v nížině a pahorkatině teplejších oblastí. Vzhledem jsou si druhy zemědýmu značně podobné. - Drogou je kvetoucí nať (Herba fumariae), nepřekvetlá a bez plodů. Jejich zastoupení v droze nelze vyloučit, plody však z usušené natě vypadají a z drogy se odsítují. Je to výlučně sběrová droga, které je zatím dostatek. V dobrém porostu se sebere za 1 hod. 2 - 3 kg. Droga má světle zelenou barvu listů a fialové květy, má slabě makovou vůni a hořce až nepříjemně hořkoslaně chutná. Účinnými látkami drogy jsou alkaloidy. Největším podílem je z nich zastoupen protopin neboli fumarin (± 0,3%), dále skoulerin, sinaktin, tetrahydro-koptisin a fumarofycin. V čerstvé šťávě rostlin byly zjištěny korydalin, bulbokapnin, loliolid a ještě další, zatím málo známé alkaloidy. Z drogy byly izolovány hořčiny, kys. fumarová a doprovodné látky.

Soubor alkaloidů drogy ovlivňuje hladké svalstvo, střevní peristaltiku, působí močopudně a žlučopudně. V lékařství se užívá nálev ze samotné drogy při zažívacích potížích, které jsou zaviněny nedostatečností nebo poruchami jaterních a žlučníkových funkcí. Z. se považuje většinou za močopudnou a projímavou, tedy v lidovém pojetí i “krev čistící” drogu. Vhodnou lékovou formou je i lihový výluh drogy, který se užívá po kapkách. V léčebných dávkách droga neúčinkuje jedovatě a otravy lidí z. nejsou známé. Pokusy však prokázaly, že protopin působí u studenokrevných zvířat narkoticky, u teplokrevných zvířat zvyšuje krevní tlak, později poškozením vázomotorického centra tlak prudce klesá a smrt nastává zástavou dechu. V lidovém léčitelství se doporučuje droga zevně do koupelí na ekzémy nejasného původu a na krvácivé hemeroidy. Vnitřně doporučuje lidové léčitelství odvar z. jako potopudný prostředek.

Droga byla údajně známa již ve starověku i ve středověku, s mnohými neopodstatněnými indikacemi vedle výše uvedených, které se udržely dodnes. I když je dnes význam drogy omezený, nelze vyloučit její bohatší využiti jako zdroje četných, většinou ještě neprozkoumaných alkaloidů.

ZEMĚŽLUČ HOŘKÁ
Hořcovité

Centaurium erythraea Rafn
Syn.: C. umbellatum Gilib., C. minus Moench
Erythraea centaurium (L.) Borkh.
Bas.: Gentiana centaurium L
Gentianaceae

Dvouletá, řidčeji jednoletá nebo ozimá bylina. Lodyhy jsou 10 - 50 cm vys., přímé, ± jednotlivé, čtyřhranné, nahoře vidličnatě větvené. Listy jsou vstřícné, celokrajné, přízemní v růžici, s krátkým řapíkem a s obvejčitou až eliptičnou čepelí, lodyžní přisedlé, podlouhle vejčité až kopinaté. Květenství je chocholíkovité, složené z vidlanů, ± husté. Květy jsou obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné, se srostlými obaly a různočnělečné. Kalich je trubkovitý, s kopinatými zuby a koruna řepicovitá, růžová až růžově červená, zřídka bílá, s eliptičnými až kopinatými trojžilnými cípy. Tyčinky jsou vetknuté při ústí dl. korunní trubky. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů, 1- nebo skoro 2pouzdrý, se 2 nástěnnými semenicemi. Plodem je čárkovitě válcovitá, přehrádkosečná tobolka pukající 2 chlopněmi, ± delší než vytrvávající kalich. Semena jsou velmi četná, droboučká, se síťnatě žilkovaným osemením. VII. - IX. V ČSSR roztr. až dosti hoj.; okraje lesů, paseky, světlé křoviny, suché stráně, meze, ušlapané palouky, polní cesty z nížiny do hor (až po hor. hranici souvislého lesa), na nejrůznějších podkladech. Dobře se daří hlav. v zapojeném travním porostu a na obnažených minerálních půdách, např. v zářezech silnic a cest, v místech lesních vývratů apod. Druh roste v Evropě, v záp. a ve Střed. Asii a severozáp. Africe, s těžištěm rozšíření v mírném pásu. Zavlečené v Sev. a Již. Americe, Austrálii a na Nov. Zélandě. Dosti proměnlivý druh se nověji člení na několik poddruhů, z nichž u nás roste patrně jen subsp. erythraea. Stejně hodnotnou drogu jako z. hořká skýtají i dva další u nás domácí druhy, a to z. obecná (C littorale; bas. Chironia littoralis), s přízemní růžicí listů a s lodyžnimi listy čárkovitými, a z. spanilá (C. pulchellum; bas. Gentiana pulchella) bez přízemní růžice a s lodyhou již odzdola bohatě větvenou; oba druhy na obdobných stanovištích jako z. hořká, ale roztr. až vz., i na slaniskách, slaných loukách a slatinách. - Drogou je nať (Herba centaurii minoris), seřezávaná nožem nebo odstříhávaná bez neolistěných dol. částí lodyh. Někdy se sbírají jen kvetoucí vršky rostlin. Droga špatně sušená snadno plesniví. Droga je světle zelená, s četnými růžovými květy, ale nepřekvetlá a bez plodů. Je bez pachu a chutná intenzívně hořce. Droga dosud výlučně sběrová, a proto i často nedostatková. Drogu dodávají na trh balkánské státy, Maroko a Alžírsko. V droze se objevuje i sběrový materiál z jiných druhů rodu, což není na závadu a vzhledem k nedostatku drogy se připouští. Omezeně se provádějí v některých státech střed. Evropy pokusy s pěstováním zeměžluči, zatím bez pozoruhodných výsledků. Účinnými látkami drogy jsou hořčiny, především genciopikrosid, erytaurin přecházející v erytrocentaurin a málo významné doprovodné látky. Ve stopách je obsažena silice blíže neznámá.

Zeměžluč patří s hořci a vachtou k významným domácím hořčičným drogám. Předpisuje se při poruchách trávení a zažívacích potížích jako výborné amarum. Rovněž přispívá ke zlepšení funkce žlučníku a peristaltiky střev. Užívá se v nálevu samotná nebo v čajových směsích, v galenických přípravcích (např. tinktuře) samotná nebo jako součást složené hořké tinktury (Tinctura amara). Výtažek drogy je součásti některých hromadně vyráběných léčivých přípravků, používaných např. proti dyspepsii. Při léčbě z. nebyly zjištěny žádné nepříznivé vedlejší účinky. V lidovém léčitelství se droga uplatňuje se stejnými indikacemi. Ve veterinárním lékařství se přidává do přípravků ke zlepšeni trávení.

Je významnou součásti bylinného základu žaludečních likérů. Z. je jako léčivka známa od starověku, zejména u národů Středomoří. Římský polyhistor Plinius ji nazval “tel terrae”, tj. “žluč země”, právě pro její výrazně hořkou chuť. Ve starých bylinářích byla doporučována proti většině zažívacích neduhů. V současnosti je nedostatkovou, velmi ceněnou drogou a její možnosti většího používání jsou touto skutečností omezeny.

ZLATOBÝL OBECNÝ
hvězdnicovité (složnokvěté)

Solidago virgaurea

Vytrvalá, i více než 1 m vysoká bylina. Lodyha přímá, až do květenství nevětvená, lysá nebo jen slabě chlupatá, dole obvykle do fialova naběhlá. Listy střídavé, kopinatá, dolní obvejčité nebo eliptické, obvykle zubaté, zužující se v řapík, horní přisedlé, celokrajné, kopinaté. Úbory uspořádány v hroznu, 10 až 20 mm v průměru, žluté, se 6 až 12 jazykovitými květy, které jsou výrazně delší nežli zákrov, uprostřed trubkovité květy. Kvete v VIII až X.. Lidový název celík, zlatobýl, svalník, celník, hadí nebo vysoký traňk, zlatobejl. Roste: Světlé lesy, mýtiny, křovinaté nebo skalnaté stráně, vřesoviště, pastviny, na půdách kyprých, hlubokých, vápnitých, sušších. Vysoká, rozvětvená lodyha dosahuje výšky až 80 cm a je poseta zlatožlutými květy. Listy i květy mají chladivé účinky a z celé rostliny vyzařuje klid. Již samotný pohled na zlatobýl v přírodě působí uklidňujícím dojmem. Podle lidové pověsti stojí vedle zlatobýlu anděl pokoje. Rostlina má jemnou balzámovou vůni a výrazně se odlišuje od zdivočelého kanadského zlatobýlu, který je podstatně vyšší a zarůstá podlesí, břehy jezer a louky. Zatímco náš zlatobýl připomíná malou královskou svíci, kanadský je charakteristický svými stupňovitě se sbíhajícími latami žlutých květů. Sbírá se nať těsně před rozkvětem seřezáváním asi 30 cm dlouhých horních částí rostlin. Suší se ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Obsahuje flavonoidy, rutin, betain, třísloviny, saponinové glykosidy, fenolové kyseliny, hořčiny, sliz, silici, amid kyseliny nikotinové a další látky. Obsah silice klesá po odkvětu, obsah saponinů kolísá podle stanoviště a denní doby (stoupá od rána k poledni). Droga působí močopudně, protizánětlivě, rozpouští kaménky, podporuje látkovou výměnu, pomáhá při chronických chorobách ledvin a močových cest, při zbytnění prostaty, tlumí krvácení v trávicím ústrojí, zevně se osvědčila na špatně se hojící rány, ekzémy, zanícené rány apod. Podává se obvykle ve formě nálevu. Osvědčila se i aplikace ve formě lihového roztoku nebo masti.