Říká jeden námořník kamarádům: "Já znám jednu hospodu a tam když přijdeš a řekneš, že sloužíš u námořníků, tak nemusíš vůbec platit!" "To je výborné, a kde to je? Až tam budeme kotvit, tak nám to řekneš, jo?" "Na Nové Guinei, ale musíme dávat pozor, protože personál jsou lidožrouti!"
Vypráví zarostlý starý mořský vlk cestujícímu, který se zajímá o ty nejnepravděpodobnější historky: „Jednou jsem seděl takhle na zádi lodi, šplouchal nohama ve vodě, když najednou cítím, jak mi o nohu zavadilo něco hladkého a kluzkého... Hmátnu po tom rukou a vytáhnu obrovskou pijavici. Ta vám byla jako má ruka!“ „Cože?“ nevěří cestující. „Neříkejte! Tak špinavá?“
„Jste šťasten,“ ptá se kapitán nováčka, „že sloužíte v námořnictvu Jejího královského veličenstva?“ Námořník Mac Bully odpovídá: „Ano, jsem šťasten, kapitáne!“ „Dobře, a co jste byl předtím?“ „Předtím jsem byl o mnoho šťastnější!“
Cestující se vyptávají ve chvílí volna kapitána: „A už jste někdy viděl obávaného mořského hada?“ „Ne, nikdy.“ „Cože? Celý život se plavíte po všech mořích světa a ještě jste se nestřetl s mořskou příšerou? Jak si to vysvětlujete?“ „To je asi tím,“ vysvětluje kapitán, „že já jsem abstinent.“
Povídá přítel majiteli přístavní krčmy: "Taková námořnická krčma, to musí být zlatý důl!" "A víš, že skoro jo? Po každé rvačce tam najdu na podlaze dva tři zlaté zuby..."
Dva potápěči pracují pod vodou. Náhle jeden z nich začne rozčilené má-vat rukama a dává znamení druhému: "Honem! Volají nás shora! Musíme se okamžitě vrátit!" "Proč? Co se děje?" "Loď se potápí!"
„Co se vám nejvíc líbí na námořnické službě?" ptali se starého mořského vlka. „Že když se vrátím v noci opilý, nečeká na mne ve skrytu lanoví kapitán s válečkem na nudle v ruce."
„Pane kapitáne, proč stojíme?“ ptá se dáma na lodi muže nejpovolanějšího. „Je hustá mlha, madam,“ vysvětluje jí kapitán. „Plout v takové mlze je příliš velké riziko.“ „Ale vždyť jsou vidět hvězdy!“ diví se dáma. „To je sice pravda,“ povídá kapitán, „jenomže všude okolo nás je minové pole, a tam, co ukazujete vy, poplujeme až po detonaci!“
„Jak jste se vyspal?“ ptali se nováčka po první noci strávené na moři. „Vyhovují vám naše postele?“ „Nebylo to tak zlé,“ odpověděl, „jen čas od času jsem musel vstát, abych si odpočinul.“
V půl jedné v noci zazvoní někdo u lékárníka. Rozespalý lékárník se roztržitě oblékne, otevře a spatří opilého, škytajícího námořníka. „Vy jste lékárník?" ptá se ho vrávorající námořník. „Ano. Co se stalo?" „A jste majitelem této lékárny?" „Ano, jsem. Co si přejete?" „Prosím vás," škytne námořník, „máte takové bílé kulaté pilulky proti mořské nemoci?" „Mám!" vyrazí ze sebe lékárník a zuří vzteky, protože ho kvůli takovéhle hlouposti vytáhl z postele. „Tak si je strčte za klobouk!" zařve ze všech sil námořník a s hurónským smíchem zmizí za rohem.
Námořní důstojník ukazuje novému námořníkovi veškeré technické vybavení lodi: navigační přístroje, radiostanici, strojovnu a lodní automatiku. "To je potom jistě velmi lehké takovou loď řídit, když je tak přepychově a moderně vybavena," povídá nováček po prohlídce. "Myslím, že si potom může stoupnout ke kormidlu kdejaký idiot." "Proč ne?" usměje se důstojník. "Chcete to zkusit?"
Povídají si dvě dámy na potápějící se lodi: "Podívejte se, drahá pani, na toho směšného kapitána! Řekněte, copak tohle je nějaké potápění? To by měli vidět, jak se dřív lodě potápěly..."
„Co to děláš?“ ptá se jeden cestující druhého. „Nabírám si na památku do láhve mořskou vodu.“ „Tak si ji naplň jenom do poloviny!“ „A proč?“ „Aby ti voda nevytlačila zátku, až přijde příliv.“
Obloha je zatažená, na palubu poprchává, a tak se všichni cestující stahují do útrob velké zaoceánské lodi, kde už je pro ně připraven program. Jeden pán přijde do baru, protlačí se zástupem a zděšeně se rozhlíží. Všude je nabito k prasknutí, že by ani špendlík nepropadl. Najednou se mu rozzáří tvář. Před sebou vidí volný stolek. Rychle se začne k němu prodírat. „Tady to nemůžete obsadit, pane!“ zastavuje ho číšník. „Proč?“ diví se pán. „Je to snad pro někoho rezervované?“ „Ne, ale tohle to je taneční parket!“
Na malém norském parníčku, se kterým si mořské vlny pohazují sem a tam jako by to byla tříska, se ptá cestující dáma námořníka: „A co se stane, když se srazíme s ledovcem?“ „Co by se stalo?“ odpovídá pohotově námořník. „Ten ledovec popluje zase klidně dál.“
U barového pultu sedí na vysoké stoličce vytáhlý námořník, který se snaží navázat rozhovor s vedle sedící dívkou. „Víte, slečno,“ povídá jí, „já vlastně ani nejsem tak veliký, ale my jsme brali dneska služné a já si sedím na peněžence!“
Nováček se vrací z vycházky v přístavu a přivádí s sebou na provázku kozu. „Bože můj!“ spráskne ruce jeho starší kamarád. „Kdes ji sebral?“ „Vyměnil jsem j! za konzervy s jedním domorodcem.“ „A co s ní budeš dělat na lodi?“ „Co bych s ní dělal? Vezmu si ji do kajuty a bude mi dávat mléko.“ „A co krmení?“ „V kuchyni zbudou vždycky nějaké ty zbytky.“ „A to jí chceš postavit v kajutě snad chlívek?“ „Ne, přivážu si ji k posteli.“ „No jo, ale umíš si představit ten smrad?“ „Co by, však ona si zvykne...“
"V Panamském průplavu se nám jednou stalo neštěstí," říká kapitán. "Srazili jste se s nějakou lodí?" "Kdepak, ale já utratil všechny peníze z lodní pokladny a my neměli na zaplacení za průjezd!"
Vyjde námořník z přístavního bordelu, osahává si kapsy a říká: "Ta svině mi snad vykouřila i cigarety."
„Bože, tetičko,“ zděsili se, „prožila jsi snad na moři něco úděsného?“ „Proč úděsného?“ nechápe tetička. „No, žes při té plavbě hrůzou zešedivěla?“ „To nebylo hrůzou, ale tím, že jsme neměli na lodi kadeřnici.“
Stěžuje si jeden mladý námořník: „Vždycky, když máme odplout, jsem takový mátožný a nanicovatý už dva dny předem...“ „Tak promluv s kapitánem, jestli bychom kvůli tobě nemohli vyplouvat o dva dny dříve!“
"To je hrozné! Člověk aby se bál už do té Jižní Ameriky plout! Tady zase čtu v novinách, že zemětřesení úplně zničilo město Tuahtepetlempesaetluhtenpedor..." "Bylo by zajímavé zjistit, jak se to město jmenovalo před tím zemětřesením."
Pán si to kráčí hrdě po palubě lodi s rozkošným pejskem. „Pane,“ upozorňuje ho jeden z námořních důstojníků,,, toho psa nesmíte brát s sebou do kajuty!“ „Dobře, a kde tady máte kajutu pro psy?“
Starý kormidelník vypráví námořníkům: „Já jsem se prvně opil, když mi bylo třináct let..." „A co potom?" „Co by? Od té doby jsem nevystřízlivěl..."
Stáli manželé u zábradlí a dívali se zasněně do vln moře. Najednou se nějakým nedopatřením stalo, že manžel uklouzl a přepadl přes zábradlí do moře a zůstával za jedoucí lodí daleko vzadu. „Richarde!“ volá manželka úpěnlivě. „Richarde, nenechávej mne tu samotnou!“
Namořník si lehne v kajutě, podívá se na ruce-na jedné má vytetováno Anička, na druhé Evička-a říká: Tak holky, která to dnes bude?
Ptá se plavčík Johna: „Musíš ten rum pořád pít?" „Ne," odpovídá John, „já to dělám úplně dobrovolně."
Na slunné pláži leží nádherná dívka. Zastaví se u ní mladý námořník a s obdivem ji pozoruje. „Co byste dělala, kdybych si k vám přisedl?“ zeptal se po chvíli. „Utekla bych.“ „A kdybych vám dal ruku kolem pasu?“ nedal se námořník odradit. „Utekla bych.“ „A kdybych se vás pokusil políbit?“ „No, utekla bych,“ pravila už trochu nejistě dívka. „A kdybych...“ „Prosím vás, přestaňte už!“ vybuchla netrpělivostí dívka. „Já nějak zvlášť rychle utíkat neumím, jistě byste mne snadno dohonil...“
Námořník přiběhne do kapitánovy kajuty a hlásí: "Pane kapitáne, došlo nám uhlí!" "A co na mě tak koukáte? Okamžitě všichni do vody - a tlačit!"
Na vyhlídkové palubě první lodní třídy odpočívají manželé Smithovi, kteří cestují do Newcastlu. Loď se kývá nebezpečně ze strany na stranu a lehátka popojíždějí sem a tam. Pani Smithová, unavena neustálým hlídáním sebe a svého lehátka, povídá manželovi: "Já si teď trošku zdřímnu. Ale kdybych náhodou spadla z paluby do vody, tak mne okamžitě vzbuď!"
Cestující vejde do kajuty a zastihne tam velmi spoře oblečený milenecký pár ve vášnivém objetí. Chvíli se na ně dívá a když si ho nevšímají, zakašle. Muž se otočí a nevraživě se ptá: „Co sem lezete? Je to snad vaše žena?“ „To ne,“ povídá rozpačitě cestující, „ale je to moje kajuta.“
Na širém moři se potápí loď. Z kajuty první třídy vyjde pomalým krokem Angličan s dýmkou v ústech a ptá se kapitána: "Prosím vás, kde je záchranný člun pro kuřáky?"
Kormidelník se vyškrábal na palubu, nadýchl se zhluboka osvěžujícího ranního vzduchu a s rozkoší se několikrát protáhl. „Už jsi snídal?" zeptal se ho kamarád. „Kdepak! Ještě jsem nevypil ani štamprli!"
Vypráví jeden námořník kamarádům: „Všechny ty vaše historky nestojí za nic! To já se včera zasloužil o to, že jistá mladá žena uhájila svou čest!“ „To je úžasné! Povídej, jak se to stalo?“ žasnou kamarádi. „Rozmyslel jsem si to.“
Na širém moři ztroskotal velký zaoceánský parník. Několik lidí se zachránilo v malém člunu. Pluli tak už několik dnů a nikde nepotkali žádnou loď ani nespatřili pevninu. Jeden zachráněný se ptá ustrašeně druhého: "Co myslíte, najdou nás?" "Ale jistě, jen buďte bez obav! Mne hledá policie pěti států!"
Námořník navazuje na lodi rozhovor s dívkou: "Jedete do Marseille služebně, anebo jen tak za zábavou?" "Služebně," odpovídá dívka, ale pak dodá, "ale kdybyste chtěl, tak i za zábavou."
Mladík, právě odvedený, projevil přání sloužit u námořnictva. „Umíte plavat?“ zeptal se ho předseda komise. Odvedenec se polekal: „To už nemáme žádné lodě?“
Baví se dva námořníci u barového pultu: „Vidíš támhle tu dívku? Včera by stačila ještě jedna sklenka cinzana a byla by moje...“ „Tak proč jsi jí to cinzano nedal?“ „Neměla už žádné peníze.“
Z potopené lodi se zachránil jediný námořník. Na otázku, jak si počínal, pravil: "Docela jednoduše. Od rána jsem měl žízeň jako trám, no a toho trámu jsem se držel..."
„Jak ses mohl tak opít?" vyptává se jeden námořník druhého. „Byl jsem ve špatné společnosti." „Prosím tebe, a v jaké?" „Byli jsme čtyři, pili jsme láhev vodky a ti tři zbývající byli abstinenti."
V přístavní krčmě vypukla rvačka. Rány lítaly na všechny strany, vřava neutichla ani na chvilku a když už to trvalo něco přes tři hodiny, vložil se do toho už i sám majitel krčmy. "Tak dost, mládenci!" zařval mocným hlasem. "Ještě si dejte rychle každý pár facek a zavíráme!"
Diskutují dva pánové na palubě lodi. „A co kdybychom se převrhli? Umíte plavat?“ „Plavat nedovedu,“ odpovídá dotazovaný, „ale zato umím volat v šesti řečech o pomoc!“
„Pane kapitáne, proč má většina lodí ženská jména?“ „Kdybyste věděl, milý pane, jak se taková loď dá těžko ovládat, tak byste se ani neptal.“
Zaklel jeden námořník, když se k ránu vypotácel z přístavní krčmy: „Zatraceně! Zeměkoule je velmi neklidná planeta!"
Dva pánové plavou v moři a navazují rozhovor. „Promiňte,“ povídá jeden, „všichni jsou zde v plavkách a jediný vy jste tu ve fraku a v klobouku. Proč to?“ „To máte tak,“ odpovídá druhý, „všichni kolem se tu koupají a jediný já se topím!“
Vyprávěl námořník přátelům o svých dobrodružstvích v Jižní Americe: "Co vám mám povídat? Bylo to strašné! Indiáni vpravo, Indiáni vlevo, Indiáni všude kolem nás... Kam se člověk podíval, všude Indiáni na svých lodích. Přirazili k naší Margaretě a už se houfem drali na palubu..." "Proboha! Co jste dělali?" "Už bylo pozdě. Nedalo se nic dělat a tak jsme od nich museli koupit pár výšivek, nějaké koberce, několik vyřezávaných nožů a masek."
Kormidelník trpěl kdysi ledvinovou chorobou. Dlouho nepil, až byl jednou přistižen kapitánem u láhve ginu. „Člověče, vždyť si škodíš," řekl mu kapitán starostlivě. „Ale hloupost," ohradil se kormidelník Ferry. „To ti doktoři jsou takoví chytráci! Myslí si, že kvůli jedné, a ještě k tomu chatrné ledvině si nechám zahynout celé tělo!"
"Když se loď začala topit," vyprávějí dvě dámy ve společnosti svým přítelkyním o katastrofě, kterou společně zažily, "byly jsme právě uprostřed velmi zajímavého rozhovoru." "No a dál!" naléhají přítelkyně. "A my jsme si jednoduše povídaly a povídaly a povídaly... až jsme se octly na břehu."
Bavil se námořník na ulici s dívkou, se kterou se jen před malou chvilkou seznámil a byl nadšen, že si spolu tak dobře rozumějí. Najednou zpozoroval, že jenom přes ulici je hodinový hotel a rozhodl se toho využit. „Slečno,“ navrhl jí taktně, „co kdybychom pokračovali v našem započatém rozhovoru támhle naproti v hotelovém pokoji?“ „No dovolte!“ urazila se slečna. „Co si to dovolujete? Copak já jsem, nějaká prodejná ženská?“ „Ó pardon! Ale jen tak mimochodem, copak já jsem mluvil o penězích?“
Námořník hlásí kapitánovi: „Promiňte, kapitáne, ale včera jsem byl ve službě opilý." „Ale chlape, vždyť dneska jste taky opilý!" „Ano, ale to vám budu hlásit až zítra, kapitáne!"
Mladičký námořník se seznámil s dámou, která pro něho byla velmi přitažlivá, protože mu v mnohém připomínala jeho laskavou a pečlivou maminku. Námořník poslušně odešel s dámou do jejího bytu a na loď se vrátil až po půlnoci, strhaný a s očima plnýma slz. „Co se ti stalo?“ ptají se ho starší kamarádi. „To je strašné,“ naříká mořský vlček, „to je hrozné!“ „Co to s tebou, člověče, udělala?“ „Řekla mi, že žádný Ježíšek není!“
Z taxíku vyskočí chlap s dvěma kufry a uhání mocnými kroky k přístavišti. Loď už je na dva metry od břehu. Muž ji dohání, mohutným skokem se odráží a dopadá na loď, kde klesne vyčerpáním. Když si trošku oddychne a otře si z čela pot, povídá: „Tak jsem přeci jen chytil ten váš zatracený parník!“ „Ani jste nemusel tak spěchat,“ povídá mu laskavě námořník chystající si laso na ukotvení. „My teprve přistáváme...“
Luxusní zaoceánská loď brázdí moře. Zuří bouři a loď se zmítá v obrovských vlnách. Vtom najede na skálu. Naděje na záchranu není žádná. Zsinalý kapitán se vřítí do tanečního salónku, kde se koná společenský seznamovací večírek. Skočí ke kapelníkovi a zděšeně šeptá: "Loď se potápí, honem, loď se potápí!" Kapelník zvedne udiveně hlavu, dlouho přemýšlí a pak povídá kapitánovi: "Nezlobte se, kapitáne, už třicet let hraiu všelijaké šlágry, ale tenhle doopravdy neznám!"
Říká Michael kamarádovi: „Včera jsem ti viděl jednoho námořníka a ten ti byl tak opilý..." „A kdes ho viděl?" „V zrcadle."
Zeptal se jeden pán v přístavu: „Prosím vás, kdy odjíždí parník do Honolulu?“ „V pondělí, ve středu a v pátek, dovolí-li to počasí, protože každou chvíli hrozí uragán. A ve čtvrtek a v sobotu jezdí v každém případě.“
Nováček potkal svého bývalého kamaráda. „To je ale náhoda!“ zvolal kamarád radostně. „Takové setkám! To se musí oslavit!“ „Ne, nezlob se, kamaráde, ale dnes to nejde. Nemám žízeň...“ „Jak to? Mladý námořník a nemáš žízeň?“ „Ne, já jsem se dneska už dvakrát topil...“
Námořní loď zakotvila u pobřeží černé Afriky, aby doplnila své zásoby pitné vody. Námořníci se setkali s nebývalou ochotou náčelníka, který jim í pomohl dopravit zásoby na loď. Kapitán mu na závěr srdečně poděkoval a věnoval pár drobností na památku, načež náčelník začal chrčet, pískat, mrmlat, prskal, krýslit, kvičet, vrčet, všelijak kňourat a sténat, až najednou potom zčistajasna plynulou angličtinou pravil, že děkovat není zač a že on a jeho kmen rádi pomohli bílým mužům. Kapitán byl překvapen dokonalou náčelníkovou znalostí angličtiny, a proto se ho zeptal: "Kde jste se naučil tak skvěle anglicky?" Náčelníkovi zalichotilo toto uznání a s přívětivým úsměvem nasadil opět celou škálu záhadných zvuků a pazvuků a řekl: "Naučil jsem se anglicky z rozhlasového kursu, který vysílali na krátkých vlnách..."
Pozdě v noci bouchá někdo na dveře kajuty. Cestující se probudí a ptá se rozespalým hlasem: „Co je? Co se děje?“ „Hoří! Loď hoří!“ volá čísi hlas. „A proč budíte zrovna mne? Copak já jsem nějaký hasič?“
Zběsilá bouře pohazuje s lodí jako s pírkem. Ustrašený nováček se děsí: "To je strašné! To je hrůza!" "A to si představ," povídá mu kapitán, "že to jsme pořád ještě v Tichém oceánu!"
Sedí dva námořníci v lokále. Jeden starší, protřelý mořský vlk a druhý takový holobrádek, kterému je námořnická čepice trochu velká. A naproti nim sedí mladá, hezká slečna. Nováček se na ni dívá lačnýma očima a občas vzdychne. Když už to trvá příliš dlouho, povídá mu ten starý vlk: „Běž a prohoď s ní pár slov! Uvidíš, že tahle si dá říct, mám na to čuch!“ Nováček se tedy odhodlá, vstane a přistoupí ke slečně: „Hele, slečno, nekopla byste si s námi partičku mariáše?“
Námořník ztropil v restauraci velkou výtržnost, protože neměli žádný mošt nebo limonádu. Výčepník se diví: „Já nevím, proč se tak rozčilujete kvůli limonádám, když vy sám jste si objednal už pátý rum!" „No jo," povídá námořník, „ale hodlám se taky jednou oženit a mít děti. A co ty chuděrky budou pít?"
Povídá nováček starému mořskému vlkovi: „Ty prý hraješ úžasně skvěle karty. Mohl bys mi vysvětlit zásady mariáše?“ „Ale to je velmi jednoduché. Jeden hráč vyhodí na stůl kartu a jeho spoluhráči mu nadávají...“ „A co dál?“ „Dál už nic. To je všechno.“
„S tou starou rozpraskanou lodí se mám plavit přes půlku oceánu?“ zhrozil se jeden cestující před vstupem na loď. „To bych to vážně raději plaval pěšky!“
Námořní nováček je u vytržení, když vidí poprvé kolem sebe dokola širé moře. „Bože, to je vody,“ vzdychne si zasněně. „No, a to si ještě představ,“ povídá mu starší kamarád, „že vlastně vidíš jen tu vodu, co je navrch!“
„Kam pojedete na dovolenou?“ ptá se námořník ženatého známého. „Pojedu s rodinou k Jaderskému moři.“ „Jojo,“ pokývá hlavou starý mořský vlk, „tam já znám každou vlnku!“
Na temné Hamburské ulici osloví pozdě v noci námořníka neznámá černoška: „Byl byste tak laskav, mladý muži, a doprovodil mne domů? Sama se bojím...“ „To mne ani nenapadne!“ odsekne mladý námořník. „Co budu dělat teď o půlnoci v Africe?“
Námořník píše milostný dopis jedné ze svých milenek, pojednou se zarazí a dlouho okusuje tužku. Pak se obrátí na kamaráda a povídá: „Byl bys tak laskav, Jime, a sundal si košili?“ „Prosím tě, na co?“ „Chtěl bych se podívat, jak se píše Mary Lou.“
Do anglické námořní školy přijíždí na kontrolu admirál a ptá se jednoho mladého důstojníka: „Dovedl byste vyjmenovat dvě velké osobnosti v historii anglického námořnictva?“ „Nelson a... promiňte, nezaslechl jsem dobře vaše jméno, pane admirále!“
V lodní kajutě se ukládá ke spánku osamělá žena. Sousední kajutu obsadil jakýsi pán, který v mžiku začal pronikavě chrápat. Žena vedle se obrací z boku na bok a ne a ne usnout. Každou chvíli zabouchá na stěnu, pomáhá si i botou, ale nic se nezmění, soused chrápe nepřetržitě dál. Ráno se potká žena s mužem z vedlejší kajuty na chodbě. „Vy jste neslyšel, jak jsem na vás v noci bouchala?“ vyčítá mu. „Ale ano, slyšel jsem,“ povídá pán, „Ale promiňte mi to, že jsem nepřišel, byl jsem skutečně velmi unaven a nic by se mnou asi nebylo. Ale jestli chcete, přijdu k vám na noc dnes...“
Za války jela loď v konvoji. Na můstku se najednou otočí kapitán k prvnímu důstojníkovi a povídá: "Letí na nás torpedo. To je ztracený. Běž do podpalubí a připrav nějak na to námořníky." První důstojník vleze do místnosti námořníků, vyndá přirození a křikne: "Koukejte, já s ním praštím o stůl a naše loď se potopí." Stane se. První důstojník plave na kusu dřeva a k němu šlape vodu kapitán a řve: "Co jste v tom podpalubí dělali? To torpédo nás minulo!"
Seděli námořníci v přístavní krčmě. Po půlnoci se jeden zvedl a přistoupil ke kamarádovi: „Nepij už tolik, máš už celou hlavu rozmazanou!"
„Proč ti píše ta tvoje dívka pořád tak dlouhé dopisy?“ vyzvídá kormidelník na mladém námořníkovi. „Všechno mi podrobně vypisuje, abychom se nemuseli zdržovat řečmi, až za ní přijedu.“
Ptá se dospívající dívka matky: "Mami, prosím tě, podívej se na mne! Nevypadám v tom záchranném pásu příliš komicky?"
Ptali se jednoho námořníka, proč byl vlastně propuštěn ze služby na ponorce. "Nelíbil se jim můj zvyk spát při otevřeném okně," pravil mořský vlk.
Budí kamaráda námořník v krčmě pod stolem. Kamarád nic, spí jako dřevo. Námořník s ním tedy hrubě zatřese a křičí mu do ucha: „Georgi, vzpamatuj se! Upadlo ti tělo!"
Potápí se loď. Kapitán se ptá cestujících: "Umí se někdo z přítomných modlit?" Vzadu se přihlásil jeden starší muž: "Ano, já se umím modlit." "Dobře," povídá kapitán, "tak se běžte modlit, protože máme o jeden záchranný pás méně."
Starší námořník sedí v restauraci a horlivě si prohlíží kdejaký obrázkový magazín a pečlivě z nich vystřihuje objednávací kupóny. „Prosím tě, co to děláš?“ zeptal se ho námořník od vedlejšího stolu. „Ale včera jsem se dozvěděl náhodou adresu kapitána, pod kterým jsem dva roky sloužil, teď vyplňuji kupóny jeho jménem. Už jsem ho přihlásil do sedmi knižních klubů, do tří dálkových kursů, požádal jsem devět pojišťoven, aby k němu vyslaly své zástupce, objednal jsem mu různé knihy na dobírku a dva patentní pásy proti kýle. Ten chlap mi ztrpčoval život po dva roky - a teď je řada na mně!“
Loučí se námořník se svou dívkou. Na rozloučenou mu dává dívka svoji fotografii a zdůrazňuje, aby ji měl neustále na očích. „Tvoje fotografie je velmi pěkná,“ povídá námořník, „ale postrádám na ní to, co mám u tebe nejraději.“ „Ale Johne,“ zapýří se dívka, „vždyť je to jenom obličej!“
Kapitán svolá mužstvo na palubu a oznamuje: „Ode dneška nestrpím na lodi žádného, kdo by ve službě pil!" „Ale kapitáne," ozve se vzadu jeden námořník, „přeci nechcete s papouškem Ara řídit loď sám?"
Na potápějící se loď se znovu vyškrábe půvabná dívka. "Co blázníte?" řve no ni rozčilený kapitán. "Zpátky!" "A nepůjdu!" trucuje dívka. "Prosím vás, co je tohle za nápady?" "A nepůjdu! Sotva jsem skočila do vody, už mě začal jeden z vašich mužů obtěžovat!"
Nad Newyorskou restaurací visí nápis: U nás dostanete všechny speciality sendvičů z celého světa. Námořník vejde a požádá o velrybí sendvič. "Okamžik, prosím," řekne vrchní a odkvapí. Za chvíli se vrátí a zdvořile se omlouvá. "Promiňte, pane," říká co nejuctivěji, "ale šéf pravil, že je nehospodárné načínat celou velrybu kvůli jednomu sendviči."
"Jaké bylo v Anglii počasí?" ptali se námořníka, který se právě odtamtud vrátil. "Připadal jsem si jako knot v lampě. Nohy jsem měl stále namočené a nos mi svítil od rýmy."
Vypraví námořník po ztroskotáni: "A až když jsme byli na širém moři, přišli jsme na to, proč byla při nákupu ta loď tak levná!"
Rozplývá se mladý francouzský námořník při pohledu na blížící se Rio de Janeiro: "Je to fantastické! Připomíná mi to siluetu krásné mladé dívky..." "Jak jsi přišel na tohle zajímavé přirovnání?" ptá se ho kamarád. "A ty se divíš? Mně po dvaceti měsících plavby na širém moři už všechno připomíná siluetu krásné mladé dívky..."
Unavený cestující vstoupí do své kajuty, aby si odpočinul. Jen co se převlékl do pyžama, vyruší ho něžné zaklepání na dveře kajuty. Otevře a spatří roztomilou dívku v průsvitné noční košilce. Dívka upadne do rozpaků: „Ach... promiňte, myslela jsem, že jste ten pán z poslední noci...“
Kapitán přichází před nastoupenými námořníky a prohodí k prvnímu důstojníkovi: „Prosím vás, co to támhle trčí za nos? To nemůžete toho námořníka postavit do druhé řady?“ „Prosím, pane kapitáne, to je jeden z nováčků a on tam už stojí!“
Na lodi prosí slečny starého mořského vlka, aby jim vyprávěl nějaký vtip. Námořník se ošívá, že zná jen samé sprosté. A devčata na to, ať tedy místo každého sprostého slova zakašle, že už si to domysli. Namořník spusti: "Echm, echm echm echm. Chrchly Chrchly echm, chm echm chrchly chrchly. Chrchly chrchly, echm echm... Doprdele, teď sem to zkurvil."
Rvačka mezi námořníky v krčmě je v plném proudu. Mladý námořník Patrick přichází v čele svých věrných kamarádů, rozhlédne se před krčmou a povídá: "Jdu tam a to budete koukat, jaký tam udělám za pár minut pořádek. V momentě to bude lítat na ulici." Kamarádi stojí v houstnoucím šeru na ulici před krčmou a čekají. Vtom vylétne postava oknem. Chvíli řev zevnitř, rány a kvílení... a vyletí druhá. Kamarádi počítají: "Třetí... čtvrtý... pátý... šestý... sedmý!" Se země se najednou zvedne Patrick a na kamarády vztekle zavrčí: "Nepočítejte, troubové! To jsem pořád já!"
Manželé spí spolu v kajutě, na podlaze už je dobrých třicet centimetrů vody, loď se kolébá ze strany na stranu. Manželka uraženě povídá: „A abys věděl, já to okno nezavřu! Ty sis ho otevřel, tak si ho i zavři!“
Loď se houpá v bouři na mocných vlnách. Cestující jsou zděšeni a kapitán se je snaží utěšit: „Nebojte se, bůh je nad námi!“ „No jo, ale jenom jestli je taky pod námi...“
Vykračuje si jeden pán po palubě v ženské sukni, v botách s vysokým kramflíčkem, sněhobílé blůzičce s fižím a s kabelčičkou. „Ty ses snad zbláznil!“ chytne ho za ruku přítel. „Co je s tebou? Na co ta maškaráda? Stěží jsem tě v tom poznal...“ „Hlupáku,“ šeptne mu přestrojený muž, „copak ty nevíš, že když se něco stane, tak se z lodi zachraňují nejdřív ženy a děti?“
Námořník, který přistál v Reykjavíku, se ptá Islanďana: "Prosím vás, kdy tady máte léto?" "To je těžko říct. Například letos připadlo léto na středu."
Ptá se chlapeček tatínka, když vidí hejna racků obletovat loď na moři: „Tati, proč se ti rackové stále chechtají?“ „Ty by ses taky chechtal, kdyby tě cestující živili celou plavbu zadarmo!“
Přijde za kapitánem jeden z cestujících a ptá se ho: „Je to pravda, že je v těchto místech moře hluboké tisíc metrů?“ „Mizerných tři sta metrů.“ „To jsem rád,“ oddychne si cestující. „Já jsem se tolik bál...“
Když loď přistála v přístavu, vzal námořník, který se tam narodil, svého kamaráde na procházku městem. Kamarád pozoruje až příliš okatě dívky na ulici a ptá se Charlieho, zdali je zná. „Jo, tohle je Betty. Dvacet dolarů.“,, A tahle?“ vyzvídá kamarád. „Dolores. Čtyřicet dolarů.“ „A tahle to už je opravdu třída! Znáš ji?“ „To je Gloria. Padesát dolarů,“ ochotně oznamuje Charlie.,, Copak v tom vašem městě nejsou žádné pořádné dívky?“ „Ovšem, že jsou. Ale to už je potom moc drahý špás a nic pro námořníku!“
V záchranném člunu se plaví kapitán se šesti zachráněnými námořníky. Nemají co jíst. Kapitán předloží návrh: "Nic se nedá dělat, musíme si to rozdělit... V pondělí sníme plavčíka, v úterý kuchaře, ve středu kormidelníka, ve čtvrtek Mayera, v pátek Schulze a v sobotu sním Smitha!"
Po palubě lodi běhá kapitán a křičí: "Poplach! Loď se potápí! Všichni do záchranných člunů! A pro vás to platí taky, pane!" "Promiňte, kapitáne, ale já jsem si zaplatil lístek první třídy a tak chci napřed vidět seznam lidí, kteří budou sedět se mnou v záchranném člunu..."
Námořník dostal po službě volno a aby taky něco užil, vyhledal dům radosti a obrátil se na madam, která domu vládne: „Chtěl bych nějakou inteligentní společnici. Víte, jsem dost náročný...“ Madam odběhne a za chvíli zavolá, že může jít mladý pán nahoru. Námořník poslechne, jde nahoru, vezme za kliku, zůstane překvapeně stát. Zevnitř pokoje se line líbezná hudba. Po chvilce překvapení námořník vejde a spatří za klavírem něžnou dívenku, která bravurně hraje ty nejsložitější a nejnáročnější skladby. Námořník v obdivu usedne a v poslechu kouzelné hudby úplně zapomene na původní účel své návštěvy. Když dívka skončí, zeptá se jí užasle: „Proboha, slečno, vy jste ohromný talent! Proč nestudujete konzervatoř?“ „Vy jste se zbláznil! Copak mi to rodiče dovolí?“
Ptá se přítel námořníka: "A setkal ses v Austrálii s nějakým vzácným zvířetem?" "Jo, se slonem." "Ale vždyť v Austrálii sloni nežijí!" "Však právě proto jsou tam vzácní!"
"Vylodili jsme se na pobřeží v Africe a co vám budu povídat," vypráví na společenském večírku starý mořský vlk, "horka tam dosahovala, bez přehánění, čtyřicet stupňů ve stínu, a s přeháněním pětapadesát!"
Poděšený cestující zděšeně volá: "Kapitáne, loď se potápí! Jak daleko je k nejbližší zemi?" "Asi tisíc metrů." "A kterým směrem?" "Svislým"
Slečna ve společnosti neustále napomíná námořníka, aby vyprávěl slušnější anekdoty. „Drahá slečno,“ povídá námořník své červenající se spolustolovnici, „kdybych znal slušnější anekdoty, tak jsem se nikdy nedal k námořníkům...“
„Pane kapitáne, proč vaše loď houká, když se na širém moři setkává s jinou lodí?“ „Protože mačkám v kabině jedno takové tlačítko!“
Nováček v anglickém námořnictvu, mladík ze staré šlechtické rodiny, přijde na nástup v lakovaných střevících. Důstojník na něho křičí: „Vy jste se zbláznil! Jak jste se to vystrojil? Ještě dobře, že jste si nedal na hlavu cylindr!“ „Cylindr? V devět hodin dopoledne?“ diví se nováček.
Ve společném kajutě cestují na lodi spolu dva strašně málomluvní cestující. Celý týden společné plavby nepromluví mezi sebou ani jedině slovo. Ke konci týdne se dostane loď do nebezpečné bouře. A tu se jeden z cestujících konečně ozve: „To je hrozné!“ „A říkal někdo, že ne?“
Zastaví důstojník nachmeleného námořníka a napomíná ho: „Jak to chodíte? Vždyť máte čepici obráceně!" „To nevadí," mávne rukou námořník, „já se za chvíli budu zase vracet!"
Loď se začíná potápět. Na lodi nastává nepopsatelný zmatek. Všichni cestující se vrhají o překot k záchranným člunům, perou se, strkají do sebe, křičí. "Jen žádnou paniku," zahřmí z megafonu sytý kapitánův hlas. "Nejdříve nastoupí ti cestující, kteří jedou na doplňkovou půjčku."
Setkali se po letech dva námořníci. "No to je překvapení! Slyšel jsem, že jsi zahynul při lodní katastrofě..." "No a vidíš sám, že ne! Žiju!" "Já tomu ale stejně nevěřím. Mně to říkal někdo, komu věřím daleko víc než tobě."
„A tak to zase ne!“ rozčiluje se cestující na lodi. „Já si kabinu číslo 100 nevezmu a nevezmu!“ „Prosím vás, ale proč?“ „Jednou jsem jel do Londýna a taky jsem měl číslo 100 a nějaký lump mi v noci tu jedničku utrhl... Lidi pak na mne celou noc bouchali, že už jsem tam moc dlouho!“
Pochvaluje si nováček africký přístav, kde na čas zakotvili. „Město je to krásné, lidé milí a všechno je tady tak levné... Za čtyři dny jsem utratil dva dolary.“ „A za co?“ „Převážně za whisky a ženy.“